Počátek systematického zájmu o brněnské historické jádro (1983–1989)

Novou epochu předznamenala počátkem osmdesátých let zásadní studie Dany Cejnkové, Zdeňka Měřínského a Ludmily Sulitkové (1984b), která se pokusila přehodnotit dosavadní výklady historických pramenů s maximálním využitím dosavadních výsledků brněnské archeologie. Výsledky z oblasti archeologie, nepočítáme-li stať V. Hrubého, tak byly poprvé významně využity k řešení nejstarších středověkých dějin města Brna.

V souladu s novou strategií a taktikou terénního výzkumu v areálech středověkých měst, kterou definoval L. Hrdlička (1982; 1983), postupně převládla v 80. letech i v Brně výzkumná činnost kombinující plošné předstihové výzkumy na staveništích s doprovodným sledováním maxima menších zásahů do terénu typu inženýrských sítí, statických a geologických sond, vrtů apod. Na terénních výzkumech se v tomto období podíleli převážně pracovníci Archeologického ústavu ČSAV (dále AÚ) ČSAV Brno. V malé míře se na záchranné činnosti v historickém jádru podílelo též Muzeum města Brna menšími výzkumy na Orlí ulici 16 a Starobrněnské 3. Nadále však věnovalo pozornost Starému Brnu. Od poloviny 80. let se však zaměřilo na výzkumy související s generální rekonstrukcí hradu Špilberka.

Celkově však archeologická činnost v letech 1983–1989 trpěla nedostatečnými finančními i lidskými kapacitami. Neuspokojivou finanční situaci zvyšovala do r. 1987 absence zákonných norem, která by zavazovala stavebníky, tehdy výlučně tzv. socialistické organizace, k hrazení nákladů výzkumu.

Teprve r. 1989 bylo Brno prohlášeno městskou památkovou rezervaci. Třeba zdůraznit, že AÚ nebyl kapacitně ani technicky připraven na optimální řešení tak náročného problému, jako byl systematický záchranný výzkum jader středověkých měst, a výzkum osídlení mladších období středověku hrál v jeho vědecké koncepci jen okrajovou roli. Dařilo se víceméně pokrýt větší stavební akce, ale výzkumvětšinou spočíval spíše ve vzorkování a sondáži vybraných částí. Zejména v počátcích výzkumů nemohl být všude realizován plošný odkryv sídlištních souvrství v optimálním rozsahu tam, kde se uchovala (zejména Dominikánská 11–19, Zelný trh 9, Kobližná 3, Česká 8).

Již v této etapě rozvoje záchranné činnosti byly formulovány některé problémy, na jejichž řešení se archeologie mohla zásadním způsobem podílet, zejména v oblasti topografie předlokačního a následného osídlení, struktury parcelní zástavby či vývoje movité složky hmotné kultury, zejména keramiky. Na základě prvních odkryvů byla formulována teorie formování institucionálního města, která ještě nepočítala s doklady osídlení z doby před r. 1200 v jeho prostoru; v této době ještě nebyl nejstarší horizont osídlení objeven a rozpoznán.