Středověké oslavanské hlavice…

24. 07. 2019 – Marek Peška

Díval jsem se do našeho zápisníčku a je to s podivem, ale o Oslavanech jsme nikdy nepsali… Kolem kláštera přitom kroužíme již od 90. let a zejména v prvních letech našeho milénia jsme v dnešním zámeckém pivovaru udělali několik drobných průzkumů a v klášteře dokumentovali některé odhalené situace. Ke komplexnímu zpracování jsme se nikdy nedostali, i když jsme pomýšleli, že navážeme na práci Pavla Borského a Dagmary Černouškové.

Pro ty, kdo z Oslavan znají pouze staré uhelné haldy, zábavní park Permonium, nebo Oslavanský pivovar bude asi překvapením, že se zde nachází jedna z předních moravských gotických památek. Tou je nyní rekonstruovaný presbytář kostela Panny Marie postavený tzv. tišnovskou hutí z Předklášteří v letech 1235 až 1240 či nedlouho po té. Klášter „Vallis s. Mariae“ založila pro sestry cisterciáckého řádu léta páně 1225 urozená Heilwidou, údajně manželkou markraběte Vladislava Jindřicha, který byl bratrem českého krále Přemysla Otakara I. Patrně z období sklonku jejího života či jen několik desetiletí po smrti byl postaven konvent i s kostelem. K výstavbě ambitu již nedošlo a areál v zásadě nebyl až do 16. století upravován. Dnešní podobu dostal v období baroka a v průběhu 19. století. Řada architektonických detailů a situací ze 13. století je zde zcela unikátně zakonzervována a na Moravě jej lze stavět po bok Velehradu a Předklášteří u Tišnova.

Díky péči města se v posledních letech areál i jeho blízké okolí postupně zvelebuje. Mezi opěráky kněžiště byla nedávno nalezena skládka lidských kostí, na jejíž prohlídku jsme byli přivoláni. Při té příležitosti jsme navštívili i kostel. Rekonstrukce jeho interiéru a postavené lešení nám nabídlo nevšední pohled na všechny hlavice z blízka, což byl opravdu výjimečný zážitek. K aktuálním fotkám přidáváme i několik dnes již historických snímků z našeho archivu.

K počtení:Foltýn, D. a kol. 2005: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha, s. 589-594.Kuthan, J. 1994: Česká architektura v době posledních Přemyslovců, Praha, s. 279-286.