28. října, v den čs. Státnosti, jsem neodolal a šel se podívat na odhalení Sochy na Moravském náměstí. Socha je poslední ze čtyř alegorií ctností, tudíž asi na delší dobu poslední v tomto místě/náměstí. Jedná se o alegorii odvahy, která měla být zároveň sochou posledního moravského Lucemburka markraběte a římského krále Jošta. Je otázkou, zda Jošt je vhodným zosobněním odvahy. A také je otázkou, zda obrněný jezdec, který je diplomaticky řečeno nadčasový, může být sochou či pomníkem Joštovým. To jen na úvod (ostatně už před nějakou dobou jsem se na tomto místě duchaplně k problematice Joštovy sochy vyjadřoval). Odhalení doprovázel asi půlhodinový ceremoniál, jejž tvořily především projevy. První pohovořil náměstek primátora Matěj Hollan. Charakterizoval markraběte jako kontroverzní osobnost a pro početné publikum přiblížil ve zkratce sochaře Rónu jakožto osobnost vzešlou z okruhu divadla Sklep. Po něm měl projev exprimátor, exsenátor a dnes valtický kastelán Richard Svoboda, kterého můžeme považovat za jednoho z hlavních otců dnešního znovuobrození Jošta. Přiblížil počátky projektu Sochy v ulicích Brna, za jehož duchovního otce označil dnešního ředitele MZM Martina Reissnera, tehdá vedoucího odboru kultury Magistrátu města Brna (v této souvislosti jsem slyšel i o Rostislavu Koryčánkovi). K pojetí náměstí v krátkém proslovu vystoupil architekt, profesor architektury na VUT a autor obnovy Moravského náměstí Petr Hrůša. Ve zkratce vysvětlil svou koncepci vedoucí k oněm již zmíněným čtyřem ctnostem. A konečně dostal slovo i autor sochy Jaroslav Róna. Ten objasnil svůj záměr, východiska i pohnutky realizace s tím, že jako postmoderní umělec snažící se splnit zadání na jezdeckou sochu alegorie odvahy, která má být inspirována markrabětem Joštem, si vzal za cíl vytvořit sochu odvážnou (což se mu přinejmenším v mém případě povedlo). Zde bych chtěl poznamenat, že socha se mně líbí, ale nějakou chvilku trvalo než jsem se s tím srovnal. Jen si ji musím odtrhnout od Jošta a jeho doby, respektive patřičných historických reálií. Kdyby s ní neměla nic společného poměrně známá historická postava (nejvíc mě stejně evokuje dona Quijota, a zřejmě nejsem sám), tak bych neřekl ani popel. Ten eintopf v nadpisu jsem myslel jen obrazně, aby zaujal… Víc se mně asi líbí socha spravedlnosti, ale uvidíme. Překvapilo mne, jak velká byla účast obecenstva, a kolik z nich mávalo různými prapory. Brno tak má na nějakou dobu o čem mluvit. Lze předpokládat, že čas sochu ocení a návštěvníci města se mohou vydat za novým cílem. A kdo se chce podívat Joštovi do tváře, kterou na soše kryje hledí helmy, musí se vydat pár metrů východně. Zde druhá, starší Joštova socha stojí po pravé straně monumentálního vstupu do bývalého kláštera augustiniánů. Na levé straně stojí jeho otec Jan Jindřich, zakladatel kláštera. Sochy byly vytvořeny před polovinou 18. století, dle tehdejších představ. Takže realisticky, ale nikoliv historicky věrně. Pak si vyberte, co je lepší, zda barokní princátko nebo železný jezdec z Mordoru.

Neodpustím si ještě poznámku k Joštovi. Jako markrabě působil od smrti svého otce roku 1375 až do smrti své 18. ledna 1411. Tedy dlouhých 36 let (dnešním politikům se o tom může zdát, naštěstí!). Za tu dobu se přinejmenším musel stát politikem, což ostatně dokládají jeho kroky v čele markrabství a nakonec i zvolení římským králem. Zda myslel víc na sebe nebo na blaho země je otázkou, kterou nedokážeme dnes dost dobře zodpovědět. Václav Štěpán ve své monografii o Joštovi, kde je mu víceméně příznivě nakloněn, v úvodu píše: „Jošt je osobnost hodná toho, aby z hlubin minulosti k nám přes všechny omyly historie, zamlčování a tendenční posuzování vystoupila jako člověk z masa, krve a kostí, jenž přispěl k budování moderního stavovského státu, jistého předstupně státu demokratického a tři století před údajným pověstným výrokem Ludvíka XIV. „Stát jsem já!“ měl odvahu prohlásit, že práva a svobody města (a tím de facto i celé společnosti) výše než své vlastní panovnické rozhodnutí. Kdyby pro nic jiného, pak už jenom proto si zaslouží, aby jeho památka nebyla zapomenuta“ (Štěpán 2002, 16). Rónova socha k tomu nepochybně přispívá.

Literatura: Štěpán 2002: Moravský markrabě Jošt (1354-1411). Brno.