Sebranice č.p. 36

Po dvou letech se nám opět podařilo realizovat archeologický výzkum v prostředí vesnice, respektive v žijícím vesnickém domě. Prvním případem byl výzkum v Knínicích u Boskovic, o kterém jsme na tomto místě také referovali. Tentokrát se jedná o bývalou rychtu v Sebranicích u Kunštátu. Opět to je ve spolupráci s Jiřím Pokorným, který ostatně celou akci inicioval. Záchranný archeologický výzkum byl spuštěn v souvislosti s probíhající rekonstrukcí bývalé rychty. Tu před rokem prodali potomci sebranického rychtáře Ondřeje Kanýza, který dům roku 1717 koupil od Tobiáše Unčovského a později na něj funkci rychty přenesl. Dějiny domu, respektive postavu Ondřeje Kanýza (1694 –1761) známe poměrně dobře díky práci Romana Douška (2009) věnované právě sebranickému rychtáři. Rychta, jež je kulturní památkou a patří k perlám lidové architektury, je v odborné literatuře známa (Mencl 1980, 72-73). Ale ne tak, jak by si zasloužila. Jak již bylo výše řečeno, dům před rokem koupil od Kanýzů kovář Radek Bárta. Protože je zcela nakloněn tomu, aby stavba byla co nejcitlivěji a nejautentičtěji opravena, lépe rehabilitována, spojil své plány s Jirkou Pokorným, který si na ni ostatně také brousil zuby. Nastala zde tedy takřka ideální kombinace. Na jedné straně majitel, který chce dům opravit „autenticky“ a na druhé projektant a stavitel, který ví, co „dělá“. V momentě, kdy došlo k prvním krokům rekonstrukce, projektu výměny podlahy ve světnici, vstoupili jsme do dějů my. Vzhledem k tomu, že konstrukční vrstvy obnovované podlahy zasahovaly až pod úroveň polštáře podlahy staré, nastoupil plošný výzkum v rozsahu celé místnosti. Nejprve se začala hloubit sonda v SV koutě světnice, kde mělo být ověřeno založení stavby, zároveň byla sonda využita k zjištění základní stratigrafie, což se neobešlo bez jistého rozšíření výkopu. Na základě učiněných zjištění pak bylo rozhodnuto o metodice vlastního výzkumu a to tak aby nebylo odborně zničeno více archeologických situací, než je bezprostředně nutné. V rámci místní vertikální stratigrafie bylo prozatím rozlišeno šest stavebních fází, přičemž tři nejstarší souvisí se zánikem předchůdců dnešní stavby požárem. Což bylo poměrně zajímavé, ve zpětném pohledu ne však překvapivé zjištění. Vyplývá z toho mimo jiné, že v soklech domů, které jsou zachyceny na plánech stabilního katastru (patří k historickému jádru) se tato situace vesnické „telové lokality“ s největší pravděpodobností nachází. Dle nálezů zlomků keramiky víme, že nejstarší výzkumem doložený požár se odehrál někdy ve druhé polovině 15. století (z těch lákavějších důvodů se nabízí česko-uherské války). A nad touto destrukcí pak vznikaly postupně další novostavby. Druhá stavba zatím datována není, třetí pak můžeme zařadit díky nálezu keramiky i ½ krejcar Ferdinanda II z roku 1624 zřejmě k předpokládané obnově domu po třicetileté válce. O stojícím domě se uvažuje, že vznikl někdy na sklonku 17. století. Víme, že stavbu v roce 1718 Ondřej Kanýz opravoval, protože ji koupil od předchozího majitele ve špatném stavu. Přestavbu datuje nález mince z roku 1713 a opět zlomky keramiky. Tedy ono je to vlastně naopak, písemné prameny nám datují archeologické situace. Se stojící stavbou pak souvisí tři rozlišené opravy, opět reprezentované úrovněmi podlah. Při začištění drobné plochy v prostoru průjezdu, který se nachází v úrovni okolního terénu, se projevil další požárový zánikový horizont, tentokrát ze 13. století. Zřejmě se jedná nejstarší stopu po tomto domě. S historií osídlení místa pak souvisí ojedinělé nálezy fragmentů keramiky z přelomu 12. a 13. století. K nejstaršímu období přinesla informace stratigrafie sonda položená v trase výkopu pro dešťovou kanalizaci v severní části dvora, kde byl mimo novověké souvrství zachycen „zkulturněný“ půdní typ. K jeho zkulturnění došlo právě na konci 12. století. Máme tak před sebou vesnický dům, jehož kořeny zcela jistě sahají do 13. století. Předpokládáme, že v rámci systematického sledování všech oprav a rekonstrukčních prací jak z hlediska archeologie, tak z pohledu stavební historie bude možno sledovat po celý časový výsek osmi set let. Více než zajímavé bude srovnání s výsledky zkoumání zaniklých vesnic Bystřec, Konůvky nebo Mstěnice, jež byly publikovány (Belcredi 2006; Měchurová 1997; Nekuda – Nekuda 1997). Takže jako vždy je jen na nás, abychom neopadli v počátečním nadšení a věnovali se s neutuchajícím nadšením stavbě nadále. Jak majitel, tak stavitel a stavební historik (v duchu onoho krásného německého termínu Bauforscher, který nejde do češtiny uspokojivě přenést) jsou zárukou přinejmenším toho, že se rehabilitace bývalé sebranické rychty povede. Do budoucna bychom chtěli spolu s etnology vytvořit projekt, který by se soustředil na systematický výzkum věnovaný celému domovnímu bloku, v němž se rychta nachází. Předpokládáme, respektive jsme si jisti, že se zde nachází zásadní informace k pochopení stavebního vývoje středověkého a raně novověkého vesnického domu v prostoru jižní Moravy.

Literatura:
Belcredi, L. 2006: Bystřec. O založení, životě a zániku středověké vsi.
Doušek, R. 2009: Sebranice a jejich rychtář Ondřej Kanýz (1694-1761. Vesnická komunita a její kultura v první polovině 18. století.
Mencl, V. 1980: Lidová architektura v Československu.
Měchurová, Z. 1997: Konůvky – zaniklá středověká ves ve Ždánickém lese.
Nekuda R. – Nekuda, V. 1997: Mstěnice 2. Dům a dvůr ve středověké vesnici.