Aquamanilia

Aquamanile je obecné novodobé pojmenování pro nádobu figurální podoby, která byla určena k mytí rukou, jak v prostředí světském tak při liturgických úkonech. Při záchranném výzkum na Rašínově ulici č. 4 bylo v roce 1997 v jedné z vrstev nalezeno torzo aquamanile z přelomu 14. a 15. století, tvarem připomínající ježka. Byla jsem požádána o vyhotovení volné napodobeniny této a dvou dalších aquamanilií (koník a beran z výzkumu Velkého špalíčku v roce 2000, datovány do závěru 13. století), práce zajímavá, ale s mnohými nástrahami o kterých se vám nyní zmíním.Středověký hrnčíř používal ke své produkci výhradně hrnčířského kruhu a to i k výrobě zoomorfních aquamanilíí. Tělo je vždy točeno na kruhu, nožky a hlavička pak modelována, ucho je zpravidla vyrobeno běžným způsobem tzv. tažené. Prvním krokem je výběr hlíny. Je třeba vybírat z hlín, které jsou dnes běžně dostupné na trhu, v našem případě jsem zvolila standardní točířskou hlínu ROT, která se barvou střepu nejblíže podobá originálu, který je u ježka světle režný. Střep koně i berana je cihlové barvy, zde posloužila tzv. „červenice“ (směs červených jemně ostřených hlín). Barva střepu má v konečné fázi významný vliv na barvu glazury. (Barvy některých glazur mívají proměnlivé odstíny podle charakteru podkladu, ale to je jen jeden z mnoha faktorů majících vliv na výsledný produkt). Před samotnou výrobou bylo třeba pečlivě propočítat proporce a rozměry objektu, počítat s 10 – 15% smrštěním při schnutí a pálení. Při výrobě ježka bylo velkou výhodou, že jsem měla k dispozici originál, u ostatních „kopií“ (beran a koník) tomu tak nebylo, a na výsledku je to patrné. Nejproblematičtější bylo u všech tří aquamanilií zachovat tvar doplňků (nožky a hlavička), které hrnčíř spontánně připevnil na tělo bez složitého vyměřování.Pálení probíhalo na dvakrát, první je tzv. přežah, kdy objekt změní své fyzikální vlastnosti a je schopen pojmout glazuru, aniž by došlo k jeho rozpadu, 950 °C a ostrý výpal s glazurou na 1 100°C. Výpal probíhal v elektrické peci, kde se nepředpokládají výkyvy teploty, způsobující popraskání výrobku nebo nežádoucí efekty na glazuře. U originálů (hlavně berana a koně) jsou patrné tmavé nataveniny na glazuře (popel?), který bylo velmi složité napodobit. Uchýlila jsem se k experimentu a rozhodla se použít jemně nadrcenou železitou rez, vmíchanou přímo do glazury. Částice železa se nakonec ukázaly jako příliš velké a povrch místy připomíná spíše loštický pohár. Podařilo se tím však narušit nepřirozenou jednolitost glazury. Mimo jiné je problematický i odstín glazury. Je to směs několika nám dostupných glazur, nanášených v poměrně silné vrstvě. K uspokojivému výsledku by bylo třeba podstoupit řadu zkoušek a testů, k čemuž nemáme ani technické zázemí a bohužel ani dostatek času. Proto provedení každého podobného úkolu je vlastně jedním velkým pokusem.

Kresebná rekonstrukce

Konečný výsledek