Kostel sv. Martina v Rosicích

Kostel sv. Martina v Rosicích je pokládán za raně románskou stavbu (Líbal 2001, 429; Kuča 2004, 380). Je jedním z nejhezčích středověkých kostelů na západní Moravě. Byl vystavěn na ne zrovna obvyklém místě, v jižním svahu nad původními Rosicemi, pod terénním zlomen, na němž je pak jádro dnešních Rosic s náměstím. Mírně západněji na konci ostrožny byl vybudován žerotínský zámek, bývalý hrad pánů z Rosic. Kostel tak snad stál na spojnici mezi původní osadou, která se rozkládala v údolí Bobravy, a hradem (je-li ovšem hrad patřičně starý, k hradu Plaček 2001, 543-545). Dobroslav Líbal kostel sv. Martina charakterizuje jako „vývojově složitou středověkou architekturu s románskými kořeny“ (Líbal 2001, 429). Vzhled kostela mu dává na první pohled za pravdu. První zmínka o rosickém faráři je však až z roku 1378 (Kuča 2004, 380). Ke středověkému kostelu tak nemáme žádné adekvátní prameny. Až na stavebněhistorické, a z těch lze vyvozovat i mírně odlišnou interpretaci. Především co se nejstarších stavebních dějin týká. Kostel má obdélnou loď, která přechází v takřka neznatelně odsazený, polygonálně ukončený presbytář. Západnímu průčelí je předsazena věž vystavěná na čtvercovém půdoryse. Při jižní i severní straně lodi se nachází kaple, k jižní straně presbytáře se přimyká sakristie. Na severní straně presbytáře zabírá celý přiléhající prostor přístavba oratoře. Loď, původně plochostropá, je zaklenuta valenou klenbou s pětibokými výsečemi. Při západním průčelí je podklenutá tribuna. Ve zdivu lodi, takřka pod celou tribunou, je přiznáno původní kvádříkové zdivo, které se vyznačuje jistou nepravidelností, která by mohla případně ukazovat na dvě stavební fáze tohoto horizontu. Boční kaple jsou zaklenuty každá jedním polem křížové klenby, jižní bezžeberným. Za pozornost stojí především ostruhové patky v severní kapli, ze kterých vybíhají klínová žebra protínající se v prostém kruhovém svorníku. Kaple primárně byla přístupná zvenčí lomeným okoseným portálem, dnes zazděným. V západní stěně, severně tohoto vstupu, je osazeno sedile. Vysoká sakristie je přístupná vstupem v jižní stěně presbytáře. Je zaklenuta polem křížové klenby s pětibokými žebry nasedajícími na jednoduché náběžní štítky hmotných, čtvrtkruhově zaoblených konzol. V severní části klenba výrazně zabíhá do hmoty zdiva presbytáře. V severní zdi nedaleko vstupu je umístěn trezorek. V presbytáři jsou klínová, po stranách vyžlabená žebra nasazená na patkách šikmo zaříznutých do stěn. Protínají se v terčových svornících. Zalomený, poměrně stlačený vítězný oblouk z kvádrů člení okosení, výžlabek a poloviční hruškový profil. V jižní straně stěny presbytáře je osazeno sedile s kružbovou arkaturou (Líbal 2001, 429-430).

Nejstarší část kostela tvoří západní část lodi s věží (její dnešní zvonicové patro je z 18. století, což dokládají i zvony). Na jižní straně lodi se pak částečně dochoval původní jižní vstup. Vzhledem k nepravidemné velikosti kvádrů i řádkování v tomto místě bychom mohli považovat vstup za část eventuelní starší stavby. Nutno poznamenat, že na jiných místech se pozůstatky takovéhoto zdiva nenacházejí. Z primární (není-li tedy až následná) fáze se pak dochovala nad klenbou severní kaple část jednoho z oken osvětlujících loď. Toto okno představuje zásadní datační prvek (z kostela nejsou doposud žádná dendrodata). Jeho záklenek je již mírně lomený, takže okno lze považovat za prvek přechodného románsko-gotického období. Je primární, okolní zdivo je shodné se zdivem v interiéru věže, kde se ve větším rozsahu dochovalo spárování dotvářející iluzi pravidelných kvádrů. Tato forma vyzdění i spárování se pak velmi liší od venkovního líce zdí věže i ostatních pohledových zdí lodi, které jsou je natolik pečlivě vyzděny z pečlivě opracovaných kvádrů, že žádnou takovouto úpravu nepotřebují. Ve věži stojí za pozornost i štěrbinová až střílnová okna. Zda jejich charakter souvisel s obrannou funkcí nelze úplně vyloučit. Kostel měl v této fázi obdélnou loď o témž půdoryse jako v současnosti, věž a kvadratický presbytář, což nepřímo dokládá mladší sakristie, která byla zcela jistě vystavěna při jeho jižní straně v době, kdy ještě stál (jinak by její dispozice nedávala smysl). Kostel měl jižní vstup, loď byla osvětlena zřejmě čtyřmi páry oken. Zda byla na západě tribuna, nelze v současnosti rozhodnout. Výstavba kostela se realizovala patrně někdy před polovinou 13. století (soudě dle okna). Poměrně záhy, pokud ne takřka současně, následovala výstavba sakristie. Další stavební akci pak představovala kaple přistavěná na severní straně lodi. Dle profilace žeber a ostruhových patek lze usuzovat na první třetinu 14. století. Následovala výstavba nového presbytáře, což se snad událo někdy po polovině téhož století. Jižní kaple byla zřejmě postavena někdy na přelomu 15. a 16. století. Úpravy kostela probíhaly i v baroku (1740 až 1770) a v 19. století, kdy byla roku 1864 vystavěna oratoř a upravována byla tribuna.

V kostele se dochovalo několik pozdněgotických a renesančních náhrobků. Jeden z nich patřil Janu Gossanovi z Ženevy, komorníku Karla Staršího ze Žerotína, jenž byl v kostele pohřben roku 1611. Technickou zajímavost pak představuje vybudování odvodňovací stoky v roce 1821, která odváděla vlhkost ze severní strany kostela (Kratochvil 1904, 298).

Literatura: Hosák, L. 2004 (reprint): Místopis země moravskoslezské; Kratochvil, A. 1904: Vlastivěda moravská. Ivančický okres; Kuča, K. 2004: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Líbal, D. 2001: Katalog gotiké architektury v České republice do husitských válek; Plaček, M. 2001: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí; Prokop, A. 1904: Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher beziehung. Band I-IV. Wien.