Kostel Povýšení sv. Kříže ve Valči

Kostel Povýšení sv. Kříže stojí ve střední části západní strany návsi na mírném, k východu orientovaném svahu sklánějícím se k místní bezejmenné vodoteči. V souvislosti s úpravami podlah v interiéru proběhl v roce 2011 záchranný archeologický výzkum, který byl impulsem k dalšímu bádání, jehož výsledky shrnuje následující text.

První zmínka o Valči je z roku 1294, kdy ji držel Oldřich z Hradce (CDM V., č. 11). V této době zde již pravděpodobně byla fara. Po polovině 14. století panství patřilo pánům z Meziříčí. Roku 1365 Jan z Meziřící postoupil zboží Markétě z Vildenberka. K rokům 1382 a 1395 je kostel Povýšení sv. Kříže uváděn jako farní, přičemž roku 1396 inkorporoval faru papež Bonifác IX benediktinskému klášteru ve Vilémově. V roce 1396 je doložen Bruno, rektor, čili stálý vikář farního kostela ve Valči v olomoucké diecézi. Jako odúmrtí Valeč připadla markraběti Joštovi, který ji roku 1406 daroval Janu Hovorkovi z Hartvíkovic. Po jeho zavraždění roku 1409 statky obdržel Hynek z Pacova. Po jeho smrti 1411 uplatnil opět markrabě odúmrtní právo a postoupil panství Mikulášovi z Mochova. Za husitských válek z tvrze údajně působila kališnická posádka. Roku 1437 Jan z Mochova, Mikulášův syn, zapsal tvrz a ves bratřím Ješkovi, Mikulášovi a Vaňkovi z Náramče. V roce 1447 patřila Valeč krátce Benešovi z Vlašimi, který ji ještě téhož roku prodal Hanuši z Rájce a Mírova. Jeho synové Zikmund a Markvart roku 1480 statek zapsali Janu Bočkovi z Kunštátu a na Buchlově, který zapsal zboží své manželce Kunce z Perštejna. Tvrz spolu se vsí byla „zhořelá“ (důsledek česko-uherských válek). Jan Zajímač z Kunštátu postoupil roku 1520 Valeč Vilémovi z Perštejna. Roku 1531 zapsal Jan z Pernštejna Valeč Smilovi Osovskému z Doubravice, který do roku 1534 postavil nové sídlo (viz portál v patře zámku). V letech 1547 až 1558 na tvrzi sídlil jeho syn Burian. Na vylepšení tvrze měl zájem jen do roku 1556, kdy koupil Třebíč, kam se přesunul. Burian postoupil valečské panství Jiřímu Čelovi z Čechovic.

Valečská fara byla od příchodu Osovských z Doubravice evangelická, za třicetileté války zanikla (v roce 1628 se vystěhoval poslední zde působící bratrský kněz), obnovena byla až roku 1657 za hrabat z Náchoda (Dvorský, 1916, 311-324; Hosák 2004, 136; Jokeš 2011, 100; Plaček 2001, 666-668).

V průběhu shora uvedeného výzkumu byla začištěna úroveň terénu pod odstraněnou podlahou lodi i presbytáře. Nebyla zachycena žádná torza zděných konstrukcí, a to ani v prostoru presbytáře, kde jsme předpokládali existenci presbytáře primárního. Podobně se nepodařilo identifikovat případný původní boční vstup do kostela, který jsme vzhledem k dispozici kostela v zástavbě vesnice předpokládali na severní straně lodi. Pouze místně se podařilo zachytit a dokumentovat pozůstatky maltových lůžek pro starší, snad středověkou terakotovou dlažbu. Ta byla dle otisků vyzděna ze čtvercových dlaždic o délce strany 20 cm kladených na vazbu, kolmo na osu kostela. V prostoru pod vítězným obloukem byl zachycen vrchol klenby hrobky zbudované z cihel. Lze ji obecně považovat za středověké dílo (viz zmínka v Paprockém k roku 1593). Nad klenbou byly se částečně dochoval relikt starší kamenné dlažby. V obou koutech lodi, při vítězném oblouku byly dokumentovány pozůstatky konstrukcí (maltová kra), které bychom mohli snad považovat za pozůstatky oltářních menz, k jejichž stáří se nelze vyjádřit. V prostoru presbytáře se také podařilo zachytit pozůstatky dlažby, respektive jejího maltového lůžka shodného s dlažbou v lodi. Při stěnách presbytáře se dlažba nacházela „in situ“. Je zde však zřejmě přeskládaná, tedy v druhotné poloze. Před stávajícím oltářem byla odkryta cihelná konstrukce, částečně vyzděná z cihel klenaček (cihly tzv. renesančního formátu), o níž by se dalo uvažovat jako o pozůstatku staršího oltáře – současný oltář je z počátku 20. století. Při samotném závěru pak byl odkryt náhrobek, který sem byl přemístěn z nějakého původně důstojnějšího místa. Byl natolik ošlapán, že nebylo možné (mimo štítu) rozeznat detaily. Pozůstatky dalších, rozlámaných náhrobků byly využity v podlaze v těchto místech. V případě celého náhrobku se jedná o jeden z náhrobků, které popisuje Paprocký, jež patřily majitelům zámku v 16. století, pánům z Doubravice. Přinejmenším jeden z fragmentů dalších náhrobků náleží staršímu období.

Kostel Povýšení svatého Kříže je orientovaná stavba s obdélnou lodí, k níž je přisazen mírně odsazený, pětiboce ukončený presbytář, opatřený pěti opěrnými pilíři. K západnímu průčelí přiléhá mohutná hranolová věž vrcholící štíhlým, zděným, osmibokým jehlanem. Při severní straně presbytáře je obdélná sakristie. Ke věži je přizděna odstupněná předsíň, kryjící západní (dnes jediný) vstup do kostela vedoucí podvěžím. Presbytář je zaklenut jedním polem křížové a šestipaprsčité klenby s klínovými žebry Žebra vybíhají z jehlancových konzol, protínají se v terčových svornících. V jižní epištolní stěně presbytáře je osazeno trojdílné sedile s okosenými hranami, lomené obloučky tvoří otevřené trojlisty s horním zaostřeným lalokem. Do lodi se otvírá tupě lomený, prostě okosený vítězný oblouk ukončený při podlaze mírně okoseným soklíkem. Loď byla primárně plochostropá, na což odkazují absentující opěrné pilíře. Původní okna byla nahrazena novými v rámci barokizace kostela, ve stejné době byla loď zaklenuta. V současnosti je tedy loď sklenuta dvěma poli valené klenby s trojbokými protilehlými výsečemi, které se takřka dotýkají ve štukou provedených kruhových svornících. Pole klenby odděluje segmentový pas vybíhající z přízedních polosloupů. Polosloupy jsou i v koutech lodi. Při západním průčelí byla vystavěna tribuna nesená trojdílnou arkádou. Podkruchtí je zaklenuto třemi poli křížové klenbičky. Věži předstupuje obdélná západní předsíň, kryjící vstup do kostela. V patře nad sakristií byla zbudována oratoř. V severní straně presbytáře je prolomen vstup do sakristie osazený lomeným, jednoduše okoseným portálem s trojúhelníkovými nosy. Pod presbytářem je krypta, o níž je první zmínka v Paprockého Zrcadle markrabství moravského z roku 1593. Kostel měl být v této „docela opuštěný“. K roku 1729 byla opravována na náklady baronkou Josefou Forgatsch (Dvorský 1916, 315). Podvěží je zaklenuto polem křížové, bezžeberné klenby. Na věži byly k roku 1916 tři velké zvony a jeden malý. Největší zvon je z roku 1743, druhý je z roku 1717 odlitý Zikmundem Kerkerem z Brna, třetí je pak z roku 1724 od stejného zvonaře. Kostelní věž vyhořela (zřejmě i celý kostel) v letech 1678 a 1690 (Dvorský 1916, 315). Paprocký ve svém díle zaznamenává, že v kostele se nachází náhrobní kameny pánů z Doubravice, na nichž jsou ještě čitelné texty. Jednalo se o náhrobek Jana Osovského z Doubravice (†1539), Anny Osovské z Doubravice (†1537) a Jaroslava Osovského z Doubravice a na Říčanech (†1555). Kostel byl vydlážděn roku 1784 bílými kamennými deskami. V letech 1868 a 1904 byla opravována věž. Původní oltář byl roku 1913 nahrazen novým (Dvorský 1916, 313 a 315).

Dobroslav Líbal předpokládá, že presbytář i loď byly vystavěny v jedné stavební fázi. Převažují dle něj naprosto rysy vrcholné gotiky – kostel byl postaven ve druhé čtvrtině 14. století (Líbal 2001, 530). Podle Bohumila Samka je presbytář mladší stavební akcí, loď pokládá za pozůstatek staršího kostela z doby kolem poloviny 13. století (viz Jokeš 2011, 100). Podobně uvažuje i František Dvorský, s tím, že se omezuje na konstatování, že presbytář je mladší než loď (Dvorský 1916, 313). Věž je dle D. Líbala vystavěna až po husitských válkách (Líbal 2001, 530).

Z dosavadních poznatků vyplývá, že nejstarší část kostela představuje loď. Primární presbytář byl pravděpodobně kvadratický (podobně např. kostel sv. Václava v Dukovanech, který je zmiňován k roku 1279, Jokeš 2011, 40; Samek 1994, 430). Kostel byl nezaklenutý, plochostropý. Tato stavba vznikla zřejmě někdy po polovině 13. století. O sto let později byl zbourán původní presbytář, který byl nahrazen presbytářem polygonálním, zároveň byl vystavěn i vítězný oblouk (jako blízkou analogii k takovémuto stavebnímu vývoji lze zmínit např. kostel sv. Jana Křtitele v Lipníku, Jokeš 2011, 62; Samek 1999, 348). Při jeho severní straně byla vystavěna sakristie (menší, než je dnes). Zřejmě v 15. století, nejspíš v jeho 2. polovině, pak byla vystavěna věž. Po požáru na sklonku 17. století došlo k zaklenutí lodi, vystavěna byla tribuna, rozšířena byla sakristie nad níž byla zbudována oratoř. Přistavěna byla i západní předsíň. Do lodi byla prolomena nová okna.

Literatura: CDM V., Boček, A. ed. Codex Diplomaticus et Epistolaris Moraviae. Tomus quintus. Brno 1850; Dvorský, F. 1916: Vlastivěda moravská. Hrotovský okres; Hosák, L. 2004: Historický místopis země Moravsko slezské. Praha; Jokeš, P. 2011: Farní organizace na středověké západní Moravě; Líbal, D. 2001: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek; Plaček, M. 2001: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha.