Špilberk

Záchranný archeologický výzkum jihozápadního bastionu byl vyvolán stavebními pracemi v souvislosti s rekonstrukcí, respektive rehabilitací tohoto fortifikačního prvku hradu pro potřeby Muzea města Brna. Společnost Archaia Brno o.p.s. byla oslovena pracovnicemi archeologického pracoviště Muzea města Brna, které počáteční zemní práce dohledovaly, s žádostí o pomoc při dokumentaci odhalených historických zdiv a konstrukcí v prostoru stavby.
Špilberk, původně zeměpanský hrad, první zmínka k roku 1279. Dle současného stavu poznání lze předpokládat, že byl vystavěn pravděpodobně až někdy kolem roku 1270 (Cejnková – Loskotová - Plaček 1993, 150 – 161; Kuthan 1994, 75 – 79; Plaček 2001, 611 – 615; Procházka 2000, 85 – 86; Samek 1994, 130 – 135; Varhaník 1998, 391 – 398). Přestavby hradu ve 14. a 15. století dokládají pouze druhotně použité kamenické články ve zdivu renesančního opevnění a mladších konstrukcích. Špilberk zůstal v královském majetku do roku 1440. Pak střídal majitele, byl obléhán Matyášem Korvínem a roku 1560 se dostal do majetku města. Po požáru roku 1578 byl hrad přestavován. Pod vlivem hrozícího tureckého nebezpečí v roce 1593 začala městská rada s opevňovacími pracemi. Další úpravy fortifikačního systému pokračovaly ve 40. letech 17. století. Během celého tohoto vývoje bylo hradní opevnění nejdříve doplněno o parkánovou hradbu a předbraní, později vnějším fortifikačním okruhem s krytými ochozy pro palné zbraně vně příkopu. Hrad tak dospěl až k podobě pozdně renesančního kastelu s pravoúhlými bastiony v rozích. Po neúspěšném švédském obléhání v roce 1645, kdy se toto opevnění osvědčilo, byl ve druhé polovině 17. století hrad postupně přestavěn na barokní pevnost. Pozornost byla věnována systému předsunutých opevnění, vlastní hrad si stále zachovával středověký ráz. Špilberská citadela byla tvořena třemi úrovněmi paprsčitých bastionů, jejichž složitý systém s palisádami, zábranami a strážními věžkami na korunách bastionů i kurtin, byl roku 1700 dostavěn. V 1. polovině 18. století byl Špilberk spojen s městem do jednotného pevnostního prstence. Po obsazení hradu francouzskou armádou v roce 1805 dal Napoleon postavit nové palisády, v hradbách prolomil potřebné otvory a na hradby dopravil z města děla. Při druhém obsazení v roce 1809, po vyhlášení míru a před opuštěním hradu, byla zničena větší část opevnění pevnosti (Kuča 2000). Po obsazení republiky nacisty byla pevnost „rekonstruována“ v duchu romanticko gotickém dle představ říšské branné moci. Poslední ranou bastionovému opevnění pak byla nákladná rekonstrukce probíhající na přelomu 80. a 90. let 20. století (Kroupa 1990, 95 – 106).
V průběhu snižování suťového kuželu byly neustále začišťovány a podle potřeby dokumentovány nově odhalované historické stavební konstrukce a prostory. Dokumentační práce se soustředily na písemnou, fotografickou a kresebnou dokumentaci, pořízen byl i krátký videozáznam.
Nejstarším archeologickým objektem se jeví pouze na řezu zachycený jakýsi příkopovitý útvar. Je situován pod vnitřní zdí jihozápadního bastionu. Za této situace, kdy se nebylo možno zachytit rozměry ani směr, jej lze jen těžko věrohodně interpretovat. Pravděpodobně by se mohlo jednat o příkop související s renesančním opevněním pevnosti. Ze zásypu výkopu se nepodařilo získat sebemenší vzorek datovacího materiálu.
ZAV doložil předpokládané skutečnosti týkající se samotného tělesa barokního bastionu. Určitým překvapením byly pouze minérské chodby při rubu skarpy bastionu, které byly druhotně vybudovány v doposud ne zcela jasném časovém horizontě. Ve východní části odkrytého prostoru bastionu pak byla dokumentována poněkud složitější stavební situace, která z valné části pravděpodobně s těmito chodbami souvisela. Jednalo se o dvě až tři patra sestupného schodiště, které do chodby vedlo z prostoru mezi vnitřním bastionovým pásmem a středověkou fortifikací hradu. Těleso o schodiště částečně využívalo relikt staršího renesančního bastionu.
Již předběžné zhodnocení výsledků ZAV lze hodnotit jako navýsost přínosné. Podařilo se objasnit, byť v hrubých rysech, stavební vývoj jihozápadního bastionu hradní fortifikace. Z odkrytých půdorysů stavebních konstrukcí je možno rekonstruovat jeho renesanční i barokní podobu.


Literatura:

Cejnková, D. –Loskotová, I. – Plaček, M. 1993, Předběžné výsledky archeologického výzkumu Špilberku, Brno v minulosti a dnes 1993, 150 – 161.
Holub, P. – Merta, D. – Zůbek, A. 2002, Špilberk, jihozápadní bastion, terénní dokumentace v archivu Archaia Brno o.p.s..
Kroupa, P. 1990, Špilberk – stavební úpravy za 2. světové války, Forum brunense, 1990, 95 – 106.
Kuča, K. 2000, Brno vývoj města, předměstí a připojených vesnic.
Kuthan, J. 1994, Česká architektura v době posledních Přemyslovců, Vimperk 1994,. 75 – 79.
Plaček, M. 2001, Špilberk, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha 2001, 611 – 615.
Procházka, R. 2000: Zrod středověkého města na příkladu Brna, Mediaevalia Archaeologica 2, 85 – 86.
Samek, B. 1994, Umělecké památky na Moravě a ve Slezsku, svazek 1, 130 – 135.
Varhaník, J. 1998, K původu stavebního typu hradu Špilberka, AH 23, 391 – 398.