Mečová 4 PV

V souvislosti s rekonstrukcí a přestavbou objektu Mečová č. 4 se uskutečnil v měsících září 2001 až listopadu 2002 záchranný archeologický výzkum ve spojení s dokumentací vlastní stavby.
Plocha, na níž dům stojí, byla ještě v polovině 14. století součástí jedné velké parcely, která pravděpodobně zabírala celý roh domovního bloku vytyčený ulicemi Mečovou a Starobrněnskou. K rozparcelování a tedy i výstavbě vlastního domu č. 4 došlo až později.
Na dům byly zpracovány dva stavebně-historické průzkumy, starší Liborem Hanákem v roce 1983, novější, podstatně rozsáhlejší, pak Janem O. Eliášem koncem 90. let minulého století (Hanák 1983, 137 – 144; Eliáš 1998). Ani jeden však nebyl hloubkového charakteru.
Zkoumaný prostor doplňuje plochu tří rozsáhlých plošných výzkumů z let 1990 – 1991, 1997 a 2000 a několika dalších menších akcí, které se uskutečnily v nejbližším okolí. V roce 1990 – 1991 proběhl předstihový výzkum AÚ ČSAV, který zasáhl část proluky Mečové č. 2 a Dominikánská č. 1 (Procházka – Himmelová 1995, 233 – 245; Procházka 2000, 63). Druhou rozsáhlejší akcí byl záchranný výzkum z roku 1997, který realizoval ÚAPP Brno v rámci přestavby a rekonstrukce domů Starobrněnská č. 2-4, 6 a 8 (Merta 1998, 306 – 309). Jako poslední pak proběhl záchranný archeologický výzkum v souvislosti s výstavbou Obchodní galerie Velký špalíček na jaře 2000. Výzkum zásadním způsobem doplnil informace o jihovýchodní části tzv. Velkého Špalíčku. Plošně navazoval na menší výzkumy sousedního dvorku domu a interiéru Nelze opominout ani drobné akce v sousedním domu Mečová č. 6 (Peška 1998, 290).
Geomorfologicky se lokalita nachází na mírném, k východu skloněném, svahu směřujícím k vodoteči Ponávky. Geologické podloží je zde tvořeno půdním černozemním horizontem, který nasedal na kvartérní sprašové návěje a sprašové hlíny. Pod těmito hlínami se nachází mocná štěrková a písková terasa patrně z období miocénu. Nejvyšší nadmořská výška, které dosahuje zkoumaná plocha je přibližně 225 m n. m.
Jako nejstarší zmínku vážící se ke zkoumané parcele je doposud nutné považovat Vičarův místopis Brna z roku 1348, kde autor uvádí k tomuto datu jako majitele Mikuláše nožíře. Roku 1365 již náležel ševci oldřichu Steyrovi a po něm dalšímu ševci Martinovi řečenému Ochsenschuch. Dům je lokalizován vzadu, naproti radnici, vedle městiště markraběte (Vičar 1965, 235). O tom, že se jedná o předmětnou parcelu nemůže být pochyb. K roku 1442 se jako plátce na tomto domě uvádí další švec Štěpán, v roce švec Ludvík, 1507 a 1508 švec Jakub Hlawa (Eliáš 1998 via Gödl). Roku 1541 se objevuje jméno Franziskus Hawle. 1546 je majitelem Michael Perger, uváděn v rejstřících z let 1548, 1552 a 1553. 1560 je vlastníkem Lorenz Plosser. Od sv. Jiří 1572 tak i na sv. Václava téhož roku je psán Veit Linck, pak Linck Barthel. Berní kniha z roku 1583 uvádí dům jako opuštěný, vlastní jej zprvu Jacob Hőcht, poté od sv. Jiří 1615 Georg Schűbl. Od sv. Václava 1634 je vlastníkem domu Melichor Meisl, tesař, když roku 1643 Švédové vypálili ulici i s jeho domem, obdržel 16. 2. 1644 měšťanské právo. Jmenují jej také seznamy měšťanů z roku 1645. V roce 1654 se na místě vlastníka domu objevuje tesařský mistr Hans Ebenberger. Ten odkázal svému bratrovi Mathiasi Ebenbergerovi, po jehož smrti vlastnila dům vdova Anna. Po její smrti se stal majitelem domu Anton Ebenberger, tesař. Držel jej už v roce 1718 a je jmenován ještě k roku 1728. V letech 1744 až 1751 je dům v majetku jeho manželky, vdovy Barbary. Její manžel byl místní usedlík, měšťanem se stal 28. 2. 1704 a dům vlastnil pravděpodobně od této doby. Dům v roce 1744 sestával z 5 pokojů, 3 sklepů, 2 kuchyní a platil daň ze 3 komínů.
1754 a 1766 patřil dům s domovním znamením lisu na víno dámskému krejčímu, členu místní honorace Johannovi Schweigerovi. 1787 jmenuje Josefinský katastr Josefa Schweigera jako majitele. Na konci července roku 1785 byl zde v tomto domě v prvním patře zřízen novinový úřad (Zeitungsamt).
Tištěné seznamy domů uvádějí 1806 člena městské honorace Karla Kaila, který však byl držitelem domu jen krátce, ještě téhož roku následuje v seznamu za ním s datem 7. 6. 1806 měšťan, též místní "šlechta", Franz Wildner. 1818 patřil dům jeho dědicům, 1827 a 1833 magistrátnímu úředníkovi Franzi Wildnerovi. 1892 je dům ve společném vlastnictví pěti osob: Sillerové Hedwigy, Wildnera Antona, Wildnera Victora, Schindlerové Olgy a Trautenbergerové Marie. 1865 byl v domě obchodní sklad: obchod zbožím Heinrich Weinberger ve Vídni (Urbánková 2002).
Záchranný archeologický výzkum se soustředil na dokumentaci, respektive preparaci archeologických situací, které se nacházely v prostoru výkopových prací pro nové suterénní prostory. Dohled probíhal i při snižování podlah sklepů a vyklízení sklepních prostor. Při stavebních úpravách pak byly dohledovány vyklízecí práce související s obnažováním kleneb ve 2 NP a schodiště. Dokumentovány byly všechny bourané a staticky či jinak zabezpečované konstrukce.
V průběhu bourání stavebních konstrukcí, jejich rekonstrukce a vybírání kleneb bylo získáno, respektive dokumentováno velké množství situací, které zásadním způsobem upřesnily stavební vývoj domu. Stejně tak alespoň částečně pomohly objasnit vzhled jižní části přízemí dnes již neexistující stavby sousedního domu, který stál na parcele Mečová č. 2.
Nejstarší stavební aktivity, které byly na parcele zaznamenány zachytil již výzkum probíhající v rámci výstavby Obchodní galerie velký špalíček v roce 2000. Při pracích probíhajících v samotné blízkosti severní hranice parcely byly zachyceny na řezech relikty snad dvou dřevohliněných suterénů z poloviny 13. století. Jejich převážná část byla zničena mladšími stavebními zásahy již ve vrcholném středověku, a to jak domem Mečová č. 2, tak i vlastní výstavbou nejstaršího středověkého zděného domu na parcele Mečová č. 4 (Zůbek 2001, 59 - 60). Pro srovnání nutno uvést, že suterény dvou dřevohliněných domů zaznamenal i výzkum na sousední jižněji orientované parcele Mečová č. 6 (Peška 1998, 290; Zůbek 2001, 26).
Při snášení omítek v přízemí domu bylo mimo jiné odkryto zdivo tvořící parcelní hranici mezi domy Mečová č. 4 a 2. Jednalo se o kamennou konstrukci z metabazitových bloků spojovaných béžovou vápennou maltou. Zeď tvořila jižní stranu sousedního domu na Mečové č. 2. V ní byly z cihel vyzděny dva cihlové lomené pasy, které byly interpretovány jako pozůstatek provázání konstrukce vrcholně středověké křížové klenby jíž byla zaklenuta prostora v jižní části domu na Mečové 2 orientovaná při ulici. Při otloukání uliční fasády bylo obnaženo i jihovýchodní nároží táto stavby, které bylo pečlivě vystavěno z opracovaných kamenických článků. Ve své spodní části bylo prostě oblé, ve výšce 2,4 m nad úrovní komunikace přecházelo drobnou, pečlivě vypracovanou konzolkou v nároží pravoúhlé. Vlastní stavbu lze na základě stratigrafie zasadit do první poloviny 14. století. Lze se jen domnívat, zda byla součástí kamenného domu I ze závěru 13. století, jehož suterén byl zachycen staršími výzkumy (Merta 2001, 44 –45).
ZAV přinesl i zásadní poznatky ke stavebnímu vývoji vlastního domu. Pod severním zdivem západní části chodbičky byl odkryt relikt kamenného základového zdiva. Zeď byla postavena z metabazitů na vápennou maltu. Dle konfigurace lze soudit, že se jednalo o substrukci jižní strany místnosti, respektive domu. Jeho severní strana využívala výše popsané parcelní zdi s Mečovou č. 2. K ní bylo přizděno v protažení kolmém na uliční čáru pouze severozápadní nároží stavby. Bylo kamenné, spojované na vápennou maltu, tedy obdobné, ne-li stejné konstrukce jako zdivo jižní. Zachováno bylo takřka v celé výši přízemí. Díky těmto reliktům zdí je možné poměrně přesně rekonstruovat rozměry této prostory a částečně i její vzhled. Další konstrukční prvky, které by bylo možno stavbě přiřadit nebyly výzkumem zachyceny. Její vnitřní členění je značně diskutabilní, nicméně lze říci, že stavba byla vystavěna na základových pasech, které byly rozepřeny mezi jednotlivými pilíři Pasy byly cihlové, pilíře pak kamenné. Je více než pravděpodobné, že prvotní stavební fázi náležel pouze nevelký sklípek nacházející se v centrální části zastavěné plochy. Tuto stavební fázi lze datovat někam k polovině 14. století. Otázkou zůstává celková plocha i vnitřní členění domu. Je pravděpodobné, že v tomto horizontu ke stavbě náležela i část dnešní Mečové 6. Tuto domněnku podporují jak arkády odkryté v jižní stěně při uliční čáře, které byly primárně průchozí, tak i několik druhotně zazděných průchodů. Jeden z nich se nachází ve 2 NP, druhý pak ve sklepě. Nepochybně se však jednalo o nejstarší zděnou stavbu, která zasahovala do plochy zkoumané parcely.
Stavba samotná byla zásadně přestavěna po roce 1681 jak dokládá datace analyzovaných dendrovzorků z trámů podlah 2 a 3 NP a stupňů schodiště mezi 2 NP a mezipodestou (Rybníček 2002). Z této doby pochází i zaklenutí všech stávajících nadzemních prostor domu vybudování schodiště, černé kuchyně v chodbě 2 NP. Zároveň snad byly budovány i nové sklepy prvního suterénu. Další přestavbu objekt absolvoval někdy v 80. létech 18. století, kdy bylo vystavěno 3 NP. Datovány byly vzorky z pozednice (po 1781) (Rybníček 2002). Stav souvisí s úpravou domu na několik bytů, jak dokládají prameny.
K severní straně stavby přiléhal pravděpodobně průjezd do dvora parcely. V jeho nepodsklepené a tedy dochované západní části bylo dokumentováno sprašové podloží a na něj nasedající černozemní půdní typ. Obdobná situace byla zachycena ZAV v západní, nepodsklepené části chodby v přízemí. Svrchní část černozemního horizontu byla částečně zkulturněna někdy v první polovině 13. století, což dokládají nálezy keramického materiálu. Nad úroveň půdního typu se postupně navršovaly odpadní vrstvy střídavě se zpevněnými komunikačními horizonty. Ještě na přelomu 13./14. století byly do těchto vrstev zapuštěny dvě nehluboké odpadní jímky, obě byly kruhového půdorysu. Zánik objektů proběhl poměrně v krátkém časovém horizontě ještě na počátku 14. ,století. Tento fakt opět doložil nemnohý keramický materiál získaný z výplně objektů.
Výzkum podstatnou měrou doplnil poznatky týkající se stavebního vývoje parcely od poloviny 13. století po dnešek. Díky zároveň probíhajícímu klasickému záchrannému archeologickému výzkumu v kombinaci s hloubkovým stavebněhistorickým výzkumem se tak v Brně podařilo identifikovat první zděný, skořepinový dům z poloviny 13. století (stavební horizont snad souvisí s příchodem cihlové architektury reprezentované dnes kostelem sv. Tomáše – po 1351). Velmi významným způsobem pak výzkum zasáhl i do našich představ na sousedních parcelách Mečová 2 a 6.

Literatura a prameny:

Borský, P. - Černoušková, D. 1997, Objekt Starobrněnská 2/4 - Mečová 10 v bloku tzv. Velkého špalíčku v Brně (stavebně historický průzkum).
Eliáš, J. O. 1998, Mečová ul. č. 4, stavebně – historický průzkum.
Flodrová, M. 1997, Brněnské ulice a vývoj jejich názvů od 13. století po dnešek.
Hálová – Jahodová, C. 1947, Brno, stavební a umělecký vývoj města.
Hanák, L. 1983, Brno, stavebně-historický průzkum podzemí – blok 18.
Holub, P. – Merta, D. –Peška, M. –Zůbek, A. 2002, Mečová č. 4, terénní dokumentace uložená v archivu Archaia Brno o.p.s.
Kuča, K. 2000, Brno, vývoj města, předměstí a připojených vesnic.
Merta, D. 1999, Starobrněnská ul. č. 2, 4 – 6, 8, Přehled výzkumů 40 (1997-1998), 306 – 309,
Merta, D. 2001, Nejstarší měšťanská kamenná architektura v Brně, Průzkumy památek 2/II 2001, 44 – 45.
Peška, M. 1998, Mečová ul. č. 6, PV 40 (1996-1997), 290.
Procházka, R. 2000, Zrod středověkého města na příkladu Brna, ArchMed 2, 39, 82 – 84.
Procházka, R. –Himmelová, Z. 1995, Příspěvek k vývoji středověké zástavby tzv. Velkého Špalíčku v Brně, Archaeologia historica 20, 233-245.
Rybníček, M. 2002, Mečová 4, dendrochronologické analýzy, archiv Archaia Brno o.p.s.
Samek, B. 1993, Věžové domy v Brně, Brno v minulosti a dnes 1993, 104 n.
Urbánková, K. 2002, transkribovaný rukopis A. Gödla K dějinám brněnských domů, AMB fol. xxxxx.
Vičar, O. 1965, Místopis Brna v polovici 14. století. (Prostor uvnitř městských hradeb), Brno v minulosti a dnes 7, 242-283 + přílohy.