JME Lidická 36

V souvislosti s rekonstrukcí a přestavbou objektu Lidická č. 36 se uskutečnil v lednu 2002 archeologický dohled.
V prostoru ulice Lidické se nachází i jedno z nemnoha nalezišť fosilní fauny v Brně (Dřímal 1969, 19). Nejstarší lidskou činnost z nejbližšího okolí pak dokládají jednotlivé nálezy, pozůstatky sídlišť z období halštatu (kolem 800 př. nl.) (Hálová – Jahodová 1947, 16). Již od období vrcholného středověku se v těchto místech nacházelo předměstí Brna zvané „Nová ulice“. První písemná zpráva vztahující se k lokalitě pochází z roku 1258. Další historický pramen, který se k tomuto místu váže pochází z roku 1336. Roku 1428 při pokusu hejtmana Velka Koudelníka z Březnice dobýt Brno se rozkládalo někde v prostoru Nové ulice sirotčí ležení (Dřímal 1969, 97 – 98, Kafka 1998, 136). Prameny ze 16. století pak přináší k roku 1544 zmínku o výstavbě městského vodovodu vedoucího z Králova Pole prostorem Nové ulice na Dolní trh (Náměstí svobody), roku 1548 pak dává herburský klášter městu do zástavy spolu s jiným svým majetkem i pravou část Nové ulice (Hálová – Jahodová 1947, 116; Dřímal 1968, 132) a k roku 1569 se vztahuje zpráva o založení hospody v těchto místech Janem Munkou z Ivančic (Dřímal 1969, 112). Roku 1623 sibiňský kníže Gábor Bethlen vypálil brněnská předměstí (Kuča 2000, 79). Tento čin předznamenal následující události spadající do období Třicetileté války, respektive k roku 1645, kdy Brno obléhali Švédi a kdy zcela nepochybně došlo k opětovnému vypálení všech brněnských předměstí.
Na konci 18. století se v důsledku zvýšení počtu dělníků pracujících v dílnách a manufakturách pracujících v lokalitě začala rozrůstat i zástavba (Dřímal 1969, 186). V roce 1780 žilo ve Velké nové 365 z celkového počtu 13 907 obyvatel v Brně (Dřímal 1969, 187). Roku 1880 byl postaven dům Samohrdův, dřívější Západomoravské elektrárny (Hálová – Jahodová 1947, 318), dnes budova JME.
Geomorfologicky se zkoumaný prostor nachází na mírném svahu, který pozvolna klesá východním směrem k vodoteči Ponávky. Geologické podloží svahu je tvořeno kvartérní sprašovou návějí. Zachycen byl i černozemní půdní typ mocný 0,2 – 0,3 m.
Terénní výzkum se omezil na dokumentaci profilů ve výkopu (situovaném ve spojovacím traktu) spojenou se vzorkováním zjištěných archeologických situací.
Sloupcový profil P 1dokumentovaný na východní stěně výkopu zachytil sprašové podloží, na něj nasedající černozemní půdní typ a homogenní souvrství pravděpodobně splachového původu datované ojedinělými nálezy fragmentů keramiky do novověku. Nad ním pak následovaly recentní vrstvy planýrek a stavebních sutí, profil P 2 dokumentovaný na západní stěně výkopu zachytil totožnou situaci, pouze zrcadlově obrácenou. Archeologické podloží představuje spraš, jejíž povrch byl zachycen na východní i západní straně stavební jámy. Na něj nasedá černozemní horizont a splachová souvrství rámcově datované do novověku. Nejmarkantnější pozůstatky antropogenní činnosti představují planýrky doprovázející stavbu domu z 80. let 19. století a dorovnávání svahu k Ponávce (Hálová – Jahodová 1971, 51).
Výzkumem nebyly zachyceny žádné stopy historických událostí nastíněných výše.


Literatura:

Dřímal, J.1969, Dějiny města Brna I.
Hálová, – Jahodová C. 1947, Brno, stavební a umělecký vývoj města.
Kafka, F. 1998, Poslední Lucemburk na českém trůně, Praha 1998, 136.
Kuča, K. 2000, Brno, vývoj města, předměstí a připojených vesnic.
Hálová – Jahodová, C. 1971, Brno, dílo přírody, člověka a dějin.