Alinkov (Allingau)

Alinkov je hospodářský dvůr v meandru řeky Rokytné u Čermákovic (kat. úz. Horní Kounice), který je jihozápadně od Moravského Krumlova (lokalita není zastoupena v monumentálním díle Bohumila Samka, což může mnohé vysvětlovat). Dvůr je pokládán za sídlo novokřtěnců, což vedlo Jiřího Pajera, jinak odborníka na habánskou keramiku a novokřtěnce vůbec, k provedení sondážního archeologického výzkumu. Svým dlouhodobým zájmem o Alinkov a jeho prezentací především mezi odbornou veřejností dosáhl ve spolupráci s územním pracovištěm NPÚ v Brně prohlášení dvora kulturní památkou. Mimo to se mu podařilo pohnout ke změně názoru na areál i jeho nové majitele. Ve středu 28. ledna se proto na místě sešla komise, která měla vyslechnout a případně zhodnotit dosavadní závěry archeologického výzkumu, stavebního průzkumu a především navrhnout další, pokud možno koncepční, postup prací, respektive výzkumu a obnovy/záchrany dvora. V komisi byli zastoupeni památkáři odborní i výkonní, zástupci státní správy, historikové, archeologové i vlastníci nemovitosti. Dozvěděli jsme se, že současné době probíhá operativní průzkum v režii brněnského NPÚ. Významným počinem je dendrochronologie, která poskytuje data snad pro všechny zásadní stavební akce. Doktor Pajer představil výběr archeologických artefaktů, v němž byly zastoupeny především zlomky zeleně glazovaných kachlů s tapetovým dekorem, kuchyňské glazované keramiky a soubor fragmentů habánské keramiky, z nichž některé nesly stopy přepálení. To by mohlo znamenat, že se v areálu nacházely hrnčířské pece, jež by byly nepochybným důkazem existence novokřtěnské komunity. Jednalo se i o záchranném archeologickém výzkumu, který, pokud má přinést adekvátní výsledky, musí předcházet všem stavebním zásahům do terénu i vlastní stavby. Podobně se jednalo i o nové rešerši archivních pramenů pro novověk (v režii Historického ústavu FF MU) a pokračování stavební dokumentace (ÚOP NPÚ v Brně). Areál hospodářského dvora představuje bývalý mlýn o čtyřech složeních, který jej uzavírá ze západu, dlouhý dům na jihu a stodoly, sýpky na severní a východní straně, v nichž se od konce 18. století nacházela sladovna a pivovar (letopočet na varné vaně 1798). Na stavbách je na první až druhý pohled patrno více stavebních fází. Z nich vyplývá, že nejstarší je přinejmenším pozdně středověká (jádro dlouhého domu) a snad i mlýna (ten je ostatně v Čelákovicích doložen písemnými prameny od konce 13. století). Pak zřejmě následuje úprava učiněná habány na konci 16. století. Tento stavební horizont však výrazně překrývá přestavba, která byla realizována na počátku 18. století. Ta dala areálu současnou podobu. Že by tedy areál dvora Alinkov představoval novostavbu, kterou by zbudovala novokřtěnská komunita, lze prakticky vyloučit. Ale že zde novokřtěnci nalezli útočiště a areál si opravili dle svých potřeb je víc než pravděpodobné (archeologické nálezy a historické prameny). Zcela jisté je pak to, že „hlavní stavby“ mají podobu, kterou jim vtiskla přestavba na začátku 18. století (ostatně v podobném duchu se zřejmě vyjadřoval už dříve Jaroslav Sadílek). Uvidíme, zda se podaří prosadit nějaký smysluplný projekt k využití areálu. Uvidíme také, zda se podaří stavbu v současném stavu adekvátně zdokumentovat a analyzovat. A uvidíme, zda se podaří realizovat záchranný archeologický výzkum v rámci projektu obnovy a jaké informace ke stavebním i obecně místním dějinám přinese. Ale již nyní můžeme zcela jistě vyseknout poklonu Jiřímu Pajerovi za to, že se především díky jemu a jeho práci podařilo dvůr prohlásit kulturní památkou. A také za to, že dokázal podnítit ne zcela obvykle projevovaný zájem ze strany památkářů, historiků a archeologů. A to je dnes vzhledem ke stavu jednotlivých budov to hlavní.