Pracovní kolokvium „Zveřejňování informací v archeologii“ (subjektivní postřehy)

24. 04. 2017 – David Merta

Ve čtvrtek (20. dubna) v zasedací místnosti NPÚ Praha (Na Perštýně) proběhlo/se uskutečnilo kolokvium, s přídomkem pracovní, „Zveřejňování informací v archeologii“. Přednesených příspěvků bylo třináct, účastníků (zejména pražských) asi padesát. Nejhojněji byl zastoupen NPÚ a oba naše archeologické ústavy, což ostatně odpovídalo tomu, že zmíněné instituce byly i pořadateli a také z nich byla i většina přednášejících. Chvíli trvalo, než jsem se zorientoval v tom, co jsou to ty zveřejňované informace. Zda vědecké, obecné nebo úplně všechno, co se archeologie týká (snad každý z přednášejících je vnímal nějak jinak)...Otázka, zda jsou informace získané archeologickým výzkumem veřejným majetkem je asi bezpředmětná, když se oháníme tím, že archeologii provozujeme ve veřejném zájmu a že většina oprávněných organizací je příspěvková, tedy státní (platí je stát nebo obec). A utajení polohy lokalit, známých lokalit, aby se uchránily zejména před spoluobčany s detektory je dnes také asi naivní. Lze předpokládat, že ti, co se této aktivitě věnují jako „zodpovědnému koníčku“ toho dnes ví mnohdy víc než archeologové sami. A ostatně veřejnost (i když přesně nevím, co znamená veřejnost) má na informace právo. Myslím si však, že by tato entita (veřejnost) spíš ocenila větší publikační úsilí, a nejrůznější sdělení, kterým by rozuměla. Jen databáze a mapy to asi nebudou. Také si myslím, že k „ochraně“ pomůže především komunikace na nejrůznějších úrovních s místními komunitami (vždyť kde se zrodili první archeologové, starožitníci nebo vlastivědci?) a vlastníky pozemků, na nichž se lokality nachází. Prostě snaha o nějaké zapojení občanské společnosti. Co se týká zveřejňování terénní archeologické dokumentace nevím, jestli se stane nástrojem veřejné kontroly (opět otázka, co je to ta veřejnost) a jestli se odrazí v kvalitě odborné archeologické práce. V kvalitě se snad odrazí, i když jsem přesvědčený o tom, že možná důležitější jsou komise (především na větších výzkumech), referování o akcích každoročně na přehledech výzkumů a podobně. A také bych viděl jako velmi důležitý kontrolní mechanismus projekty záchranných výzkumů – z nich by mělo být nejen archeologům/odborníkům, ale i investorům, potažmo laické veřejnosti jasné, že za ony horentní částky vyfakturované oprávněnými organizacemi za ten který výzkumu budou i relevantní informace získané právě v proklamovaném veřejném zájmu, dojde k posunu či doplnění určitého poznání.

Referováno bylo i o situaci na tomto poli v sousedních zemích, Peter Baxa (Pamiatkový úrad SR) podporovaný Peterem Bednárem (Archeologický ústav SR) o slovenských zkušenostech a Tomasz Cymbalak (NPÚ ÚOP Praha) s J. Sawickim (ARÚP) o situaci v Polsku. Zdenka Kosarová pak přednesla informace, které se jí spolu s Olgou Lečbychovou (obě ARÚB) podařilo k tématu vykorespondovat z desítky evropských zemí.

Jinak byl patrný dvojí přístup, či vidění problému – technicistní a humanitní (Jan Klápště a Evžen Neústupný). Ten technicistní převažoval, možná i převážil, což si myslím, že není úplná výhra. Jak nakonec shrnul Martin Kuna, ve všem podstatném, co bylo tématem setkání nastala shoda, pouze s drobnými odchylkami, s čímž nelze než souhlasit. I když dle mého chápání věci byli hlavním středobodem nevyřčeného vlastně detektoráři (o těch vlastně otevřeně hovořil ústy Marka Vlacha Balász Komoróczy – ARÚB), nikoliv zveřejňování archeologicky „citlivých“ dat. Možná by nebylo od věci, kdyby se příští podobné setkání věnovalo etice v archeologii. I její „chápání“či absence někdy může zapříčinit, že není vůle data poskytovat, natož zveřejňovat…

Atmosféra byla příjemná, diskuse hojná, občerstvení rozmanité a dostačující. Takže díky pořadatelům. Jen houšť a snad se víc snažit zapojit i badatele z jiných druhů institucí a více regionů. I když, co zrovna já mám v tomto ohledu co vykládat.


Nejnovější články


Starší články najdete v archivu.