Minulý pátek jsem měl možnost navštívit mimořádnou akci, která by asi potěšila srdce každého milovníka dějin. Šlo již o 11. profesní setkání historiků, které se nepravidelně koná již od roku 1937. V polistopadové éře bylo uspořádáno teprve počtvrté. O minulých akcích jsem samozřejmě nevěděl, což jde na vrub jednak mé trestuhodné neznalosti (mea culpa), ale také trhliny mezi historiky a archeology, která se neustále zvětšuje. Ostatně tento týden probíhá již 49. setkání archeologů středověku (Archaeologia historica) ve Zvolenu a kolik je tam historiků? Akce byla pořádána Univerzitou Palackého v Olomouci a musím říct, že byla velmi dobře připravena a včetně přednášek a doprovodných akcí zhuštěných do tří dnů. Ve vytištěném programu jsem napočítal úctyhodných 623 přednášejících v celkem 81 odborných panelech. Ty pokryly velmi různorodé oblasti našich dějin, kterým je nyní zřejmě věnována aktuální pozornost. Musím říct, že starší dějiny značně ustoupily bádání o minulosti nepříliš vzdálené. Možná i to přispělo ke skutečnosti, že jsem krom našeho „pracovního týmu“ nenalezl mezi přednášejícími žádné archeology. Pokud jsem se v tom velkém počtu přednášejících přehlédl, tak se předem dotyčným kolegům omlouvám. Náš příspěvek o středověkých domech byl přednesen na panelu „Mezi chudobou a bohatstvím středověkého města“ a to zásluhou Míši Malaníkové a Martina Nodla, kteří nás na akci pozvali. Patří jim můj dík. Dopolední posezení na sedmi přednáškách dotýkajících se historického výzkumu našich středověkých měst, mne vedlo k hlubšímu zamyšlení o vztahu dnešního archeologického a historického bádání. Poznámky k tomuto tématu jsem si ostatně neodpustil ani v úvodu naší kolektivní přednášky, který jsem pojal jako „Obranu archeologie“ a parafrázoval tak název slavné publikace Marca Blocha. Vztah historiků a archeologů nebyl od zrození naší vědní disciplíny nikdy ideální, nicméně přinejmenším z některých sborníků a publikací z předlistopadové éry by se mohlo zdát, že vzájemný dialog byl v minulosti podstatně intenzivnější. Ostatně v této době vyrostli takoví historici obeznámení archeologií jako Dušan Třeštík, nebo naopak archeologové ponoření do historie jako Jan Klápště. Jednou z příčin je možná nezměrné množství informací, které archeologové v posledních dvaceti letech získali a stále získávají. To je v konečném důsledku zavaluje natolik, že si nakonec vystačí sami… Nebo je na vině stále častější jednooborové studium, které vede ke vzniku pocitu, že archeologie má blíže k exaktním vědám? Možná také mluvíme jiným jazykem a přestáváme si pomalu rozumět. Největší chybou, však je, že nehledáme společné otázky resp. se nesnažíme některá témata řešit dialogem. Nemám tím na mysli vlastivědnou problematiku či dějiny staveb (domů, hradů atd.), ale otázky obecnějšího charakteru např. rané šlechty, tzv. středověké kolonizace, sociální diferenciace ve městech, kulturních transferů atd. Abych nestřílel pouze do vlastních řad musím také podotknout, že i historiky lze rozdělit do dvou základních kategorii. Prvními jsou ti, kteří od archeologie apriori nic neočekávají a je to pro ně taková „camera obscura“. Druhými jsou historici, kteří oproti tomu mají přehnaná očekávání, jenž však mi archeologové nedokážeme naplnit… Nicméně jako nezlomný optimista jsem přesvědčen, že jde o pozvolna se zlepšující přechodný stav a obdobná setkání mne v tomto přesvědčení jen utvrzují.

http://historieolomouc2017.upol.cz/