Vzpomínka na Jiřího Mertu a jednu pokusnou tavbu

Chtěla bych vzpomenout na Jiřího Mertu (+29.1.2015), mého dlouholetého kolegu a přítele, se kterým jsme se ještě nedávno setkávali v prostorách Technického muzea v Brně. Byl to nejen velmi dobře fundovaný archeolog, ale byl také technicky vzdělaný, což se uplatňovalo jak při zkoumání dávného hutnictví železa v Moravském krasu, tak při jeho úspěšném působení v oblasti průmyslové archeologie. Já bych však na něho chtěla vzpomenout v souvislosti s jednou událostí, důležitou pro posun poznání technologie výroby železa v raně středověkých hutnických pecích z dílen, objevených v rudonosné střední části Moravského krasu. Jejich archeologický výzkum s sebou přinášel množství otázek ohledně dávných postupů užívaných kdysi při přímé výrobě železa z rud. To vedlo k realizaci pokusných taveb v rekonstrukcích pecí nalezených při archeologickém výzkumu v terénu. Byl to v té době počin ještě poměrně novátorský a mnohdy i nepříliš úspěšný. Příprava taveb a jejich provádění bylo dosti komplikovanou a odborně náročnou záležitostí. My jsme však už v té době pracovali v týmu, který se vytvořil jaksi sám od sebe, neformálně. Patřili do něj kromě mě už vzpomínaný Jiří Merta, Radomír Pleiner a Karel Stránský. Tituly neřeším, protože už nevím, jaké pánové v té době měli, a také mi to teď, na konci profesní dráhy, připadá proklatě nepodstatné. Důležité je, že zmínění pánové patřili v té době ke špičce svých oborů, archeologie a metalurgie.

Tavba, o které chci psát, se konala 5. listopadu 1986 v malé učňovské hale ČKD Blansko, v typu pece nazvané vestavěná dýmačka s tenkou hrudí. Původní pec byla nalezena při archeologickém výzkumu velkomoravské hutnické dílny z druhé poloviny 9. století, objevené v polesí Olomučany, v lesní trati U obrázku. Zkušenosti s experimentálními tavbami jsme už měli (pece typu Sudice a raně středověké nadzemní pece šachtové), ale tato tavba se od nich poněkud lišila. Zatímco předchozí pokusné tavby se konaly v rekonstrukcích pecí postavených jen podle částečně dochovaných pozůstatků těchto objektů v terénu, popisovaná tavba mohla být díky dobrých nálezovým okolnostem uskutečněna v replice pece odkryté v téměř kompletním stavu. Jednalo se tedy o dosud nejvěrnější rekonstrukci původního pracovního postupu při tavbě železné rudy.

Tavba probíhala velmi dobře a byla vlastně nejlepší ze všech, které jsme do té doby realizovali. Navíc nás překvapil nečekaně velký zájem ze strany pracovníků z přilehlých továrních hal a pozvaných zájemců. Zůstali jsme po ukončení tavby dokonce o něco déle, debatovali s nimi o průběhu tavby, ukazovali fotografie a plány archeologického výzkumu. Bylo to pěkné – v očích této části veřejnosti jsme se proměnili ze skupiny jakýchsi podivných a zarputilých středověkých alchymistů ve vědce. Pocit uspokojení trval i na cestě domů. Jeli jsme vlakem stmívající se krajinou, vykládali si, byli jsme rozjařeni nejen vědeckými úspěchy.

Vím, že experimentální tavby jsou prováděny i v současnosti, a to velmi úspěšně. Sleduji, že výzkum raně středověkých hutnických dílen v Moravském krasu se dostal do širších souvislostí a je prováděn v kontextu s dalšímu vědními obory. Jsem tomu ráda a uvědomuji si, že se tak děje především díky synům Jiřího Merty. Ale při pohledu zpátky je mi přesto smutno. O pokusných tavbách se dočtete v odborné literatuře, ale příhody kolem nich jsou už dávno ztraceny. Chtěla bych tímto vzpomenout ty a poděkovat těm, které jsme uvedla, i mnoha jiným, kteří se nějakým způsobem na výzkumu dávných hutnických dílen podíleli.