A bez diskuse… ohlédnutí za 50. ročníkem konference Archaeologia historica

Padesátka bývá významným mezníkem v osobním životě, manželství, ale i při oslavách dějinných událostí, které se nám od této chvíle vzdalují stejně rychle, jak odchází jejich pamětníci. Setkání českých a slovenských archeologů k tomuto okamžiku dospělo na podzim letošního roku. Pořádání jubilejního ročníku se zhostil Národní památkový ústav, který využil své nově zrekonstruované prostory někdejšího lichtenštejnského zámku ve Valticích. Celá akce byla velmi dobře připravena, v jednom okamžiku dokonce přednášky probíhaly ve dvou sekcích zároveň! Tento jinak velmi dobrý nápad trochu pokazila špatná akustika v zámecké konírně. Inu, původní účel některých prostor není radno měnit… Letošní konferenci navštívilo na 200 převážně „československých“ badatelů a nechyběla ani Česká televize! Prostředí pozdního léta a burčáku navíc přispělo k velmi dobré atmosféře.

Archeologia historica je zdaleka nejvýznamnější akcí svého druhu ve střední Evropě a pro archeology středověku je to jedna z mála příležitostí vzájemného setkávání. Hovorové označení áháčka zná nejen každý archeolog medievista, ale též badatelé jiných období a oborů. Přestože je v podtitulu konference stále slovo mezinárodní, jedná se spíše o regionální přeshraniční seminář odrážející tradici a krátkou společnou historii našich zemí. Hmatatelným důkazem životaschopnosti konference je obdivuhodná řada 43 sborníků a později časopisu, které opisují překotný vývoj archeologie v uplynulých pěti dekádách. Někdejší konferenční sborník se po roce 2010 stal vlivem vládního kafemlejnku oborovým časopisem, a to i přesto, že je větší část příspěvku stále z konference. Retrospektivní hodnocení „sborníku“ AH, které by bylo také velmi zajímavé, si nechám někdy na příště. Nejvýraznější posun však nastal v geografickém prostoru, který středověkáři opanovali. Oproti 70. letům se archeologie pozvolna prosadila na celém území České republiky. Slovensku oproti tomu prospělo přijetí nového památkového zákona, které poněkud se zpožděním obdobný vývoj akcelerovalo i zde. Velmi dobře patrné je to na skladbě příspěvků ve „sbornících“ z posledních let. Použití moderních dokumentačních technik (fotoplány, 3D modely, GIS) a digitalizovaných historických mapových podkladů se po roce 2000 stalo standardem, na kterém staví většina přednášejících. Oproti starším konferencím se zde však prosazují i trendy, které nemusí jít vždy žádoucím směrem. Je to zejména určitý příklon k vlastivědě. Velkou část příspěvků bychom sice mohli zařadit mezi tzv. případové studie, nicméně celkově přednáškové bloky a výstupy z posledních let působí spíše jako přehled terénních výzkumů. Což by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby zde existovala rovnováha mezi takovými terénními aktualitami a syntetičtěji a analytičtěji pojatými přednáškami, které zabrousí i za hranice našich zemí. Řadě příspěvků by slušela spíše posterová prezentace. Velký počet archeologů středověku je vítán zejména proto, že umožňuje efektivní získávání a výměnu nových informací, ale bohužel vede k tomu, že si obor jaksi vystačí sám… Mezioborovost, tak charakteristická pro 70. až 90. léta je ta tam a badatelé oběma nohama uvázli, jak se dnes říká, ve své bublině. No nemusíme klesat na mysli, v důsledku zvyšujícího se počtu absolventů humanitních studií v uplynulých dvou desetiletích bojují s tímto fenoménem i jiné obory a velké instituce. V první řadě jsou to univerzity, ale i Akademie věd a Národní památkový ústav. Atomizace probíhá i na úrovni středověku, kupříkladu slovanská archeologie se v posledních letech z konference takřka vypařila… Je to nezadržitelný společenský trend. Více zarážející je však skutečnost, že i po třech desetiletích svobodného státu a patnácti letech členství v Evropské unii, končí pro většinu badatelů obzory na vrcholcích našich hraničních hor. Jako by české země a Slovensko nebyly součástí středověké Evropy a analogie šlo nalézt jen v našich luzích a hájích… Možná tomu paradoxně brání i nezměrné množství informací na internetu, které hlava jednotlivce jednoduše není schopna pojmout.

I přes tyto dílčí výhrady považuji Archaeologii historicu za zcela nenahraditelnou akci, které dnes chybí pouze snaha o směřování a formování oboru. Většina referátů je v posledních letech prezentována zcela bez diskuse a jakékoliv snahy kolegů na ně reagovat. Někteří badatelé by si zasloužili vyzvednutí a jiní naopak usazení do patřičných končin. Diskuse se bohužel v našich zeměpisných šířkách moc nenosí, nicméně bychom na ni neměli rezignovat. Bohužel je to zřejmě dovednost, jíž bychom se měli začít učit již v našem základním školství, kde je však dodnes velmi frekventovaná fráze „nediskutuj o tom“. Hlavním problémem, kterým Archeologie historica v posledních letech trpí, je absence oborových „elit“. Ty se jaksi vytratily, zahlceny administrativou a vědeckými projekty na svých katedrách a ústavech… A pokud se konference i přesto účastní, tak plní spíše ceremoniální a společenskou funkci. Stejně jako uzavírání oborů do sebe je bohužel i toto společenský trend. Doba je stále rychlejší, na vše zbývá méně a méně času a avšak povinností, zejména administrativních, naopak přibývá. Předchozí roky jsme si s Davidem Mertou pokaždé říkali, že bychom jednou měli vyjet na celý týden... a já osobně jsem letos na konferenci strávil pouze dva dny. Možná by neuškodilo stáhnout program do tří dnů, rozšířit panelovou sekci s doprovodnou večerní panelovou diskusí a přilákat i docenty a profesory, pro které je čas tak drahý. Ale tradice je tradice…? Takže se již dnes těším na další áháčka a zase znova doufám, že tentokrát se mi už opravdu podaří dorazit na všech pět dní.

Odkaz na reportáž české teklevize k letošním AH...

Odkaz na stránky časopisu Archeologia Historica...

Odkaz na stránky k letošní konferenci...