Eisenhuthaus (Brunngasse 3) v Poysdorfu (NÖ)

V rámci naší exkurze po kellergassen v donorakouském příhraničí jsme se v Poysdorfu chtěli občerstvit, něco mezi pozdním obědem a čajem o páté. Tak jsme hledali k tomuto čelu vhodné zařízení, což se ukázalo jako ne zcela jednoduchý úkol. Všechny gasthausy, gasthofy a kafé v centru městečka byly zavřené. A nebylo to tím, že byla sobota odpoledne. Prostě byly zavřené, jako že nefungovaly. Pouze na západnějším z náměstí, Oberermarkt, se nacházel otevřený podnik (cukrárna, kavárna, čajovna) s názvem Eisernehuthaus. Jednalo se o moderní novostavbu, která nepůsobila úplně tak, jak by si člověk přál. Při vstupu, který vedl přes dvůr se ukázalo, že novostavba je součástí rozlehlejší stavby s dalšími dvěma křídly, které byly jaksi starší. Po občerstvení se jsme se byli podívat právě do přístupných částí těchto domovních křídel. Arkádová chodba v přízemí i patře odkazovala k pozdní renesanci, či ranému baroku. Stavba byla nově opravena, a to citlivě. Tedy výsledek tak na nás v daný okamžik zapůsobil. O to větší bylo překvapení, když na podestě schodiště v patře byl k vidění přiznaný výsek zdiva. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby zeď nebyla vyzděna z nepálených cihel. A mohli jsme začít spekulovat…Vzhledem k tomu, že se jednalo o zeď obvodovou, předpokládali jsme, že klenby do ní mohly být vloženy a je tudíž zdivo by bylo starší. Tedy starší než raně barokní. Tuto hypotézu podepřely v omítce nad přiznaným zdivem vyznačené čtvercové otvory, o nichž předpokládáme, že to byly trámové kapsy. Takže jsme se shodli na tom, že takto starou hliněnou zeď, na stavbě tohoto typu (měšťanský dům) a v této pozici (v úrovni patra) jsme doposud neviděli. Následně jsme si prohlédli dům ze severní strany, z ulice Brunngasse, a až tam jsme pochopili, že dům je orientován sem a nikoliv do Oberermarktu. A také to, že dům má středověké jádro. V rámci možností jsme si stavbu nafotili, což spolu s informací v propagačním materiálu, který byl k dispozici v gasthausu, kde se psalo, že první zmínka o domu je z roku 1542, bylo pro tu chvíli vše. Až po návratu domů jsme si přečetli pět slov, která jsou o stavbě v DEHIU, podívali se na gůglmapy a tím to skončilo. Až nyní, při psaní tohoto textíku, jsem se ještě jednou pustil do gůglování, přečetl si heslo na wikipedii a v něm odkaz na video na jůtůb (viz odkazy níže). Z videa jsme se pak dozvěděli, že dům prošel v letech 2010 až 2012 rekonstrukcí, která zřejmě proběhla pouze v režii nadšených majitelů, tedy bez účasti památkářů a archeologů. Z videa vyplývá, že akce je přinejmenším dobře fotograficky a video dokumentována. Je vidět stavba bez omítek, interiéry kam jsme se nedostali – tady jsou zajímavé trámové stropy, na jednom z průvlaků je pak k vidění datum 1657 (letopočet zná i DEHIO, kde je zřejmě na jeho základu celá stavba datovaná). To by mohlo datovat výstavu arkádových chodeb a poslední zásadní přestavbu po třicetileté válce vůbec. Tím pádem by ona hliněná konstrukce byla starší než zmíněné datum. Je také patrné, i když ne zcela dobře, že hliněných konstrukcí bylo v západním křídle povícero. Z webových stránek jsme pak získali i půdorysy přízemí a patra. Takže se nám podařilo „zkompletovat“ informace, které již aspoň trošku mají hlavu a patu. Jak již bylo naznačeno, tím nejzajímavějším pro nás je ono hliněné zdivo, které snad dává cosi tušit o použití takovýchto konstrukcí v městském prostředí přinejmenším v raném novověku. Od nás zatím (!?) nic podobného a takto starého neznáme…

https://de.wikipedia.org/wiki/Eisenhuthaus

https://www.youtube.com/watch?v=kA_aQFuDQeM&feature=player_embedded