Doubravník – kostel Povýšení sv. Kříže

Naše vcelku systematické bádání (mohlo by být i systematičtější) v prostoru byvšího doubravnického kláštera dostalo další impuls. Díky hloubení statických sond při jižní straně kostela Povýšení sv. Kříže jsme mohli alespoň kousek nahlédnout do stavebních dějů, které se odehrávaly na místě nebo v místě, kde stojí dnešní kostel vystavěný v letech 1535 až 1550 Janem a Vojtěchem z Pernštejna. A také na to, jak byl založen on sám. Doubravnickému klášteru se v minulosti dostalo docela dost pozornosti. Zvláště v souvislosti s výzkumy v jeho okolí na začátku 90. let minulého století. A to jak z pohledu archeologů, tak i historiků. Vzhledem k tomu, že pro celou dobu existence konventu máme jen několik kusých zpráv, zůstává, respektive zůstávala jeho lokalizace i podoba neznámá. Až při záchranném archeologickém výzkumu doprovázejícím budování dešťové kanalizace před třemi roky, který realizovala naše společnost, se podařilo zachytit část středověkého ambitu a zdiva dalších částí konventu. Odkryty byly i fragmenty stratigraficky starších zdí, o nichž lze předpokládat, že mohly vzniknout již někdy ve 13. století, v samotných počátcích konventu. Ve stejném období probíhal i výzkum při bývalé faře a posléze i v ní. Zde se také povedlo zachytit útržky zdí, které nepochybně patřily zástavbě klášterního areálu. V budově fary pak byly rozpoznány sekvence zdiva, respektive pozůstatky několikrát přestavované budovy, jejíž počátky spadají zřejmě někam na sklonek 13. století, případně do století následujícího (středověkou substrukci stavby rozpoznal již dříve Jaroslav Sadílek). Takže se tedy konečně začala rýsovat základní podoba, či spíše dispozice konventu. Při zmíněných výkopových pracích byly obnaženy i základy kostela, a to při presbytáři. Asi nejzajímavějším nálezem však byl úsek zdiva vyzděného do půlkruhu, který se nachází před jižní částí západního průčelí kostela. Zdivo bylo interpretováno jako pozůstatek apsidy nejstaršího doubravnického kostela, jenž byl zasvěcen sv. Františku. Zprávy o něm máme ze 30. let 13. století. Původní konventní kostel byl za pomoci geofyzikální prospekce hledán v interiéru dnešního kostela. A následně tam byl i lokalizován a na základě měření určen jeho hypotetický půdorys. Za stavu aktuálního poznání není jasné, co geofyzika zachytila. Zda se nemůže jednat například o nějakou kryptu…Ale abych se vrátil k aktuálním poznatkům. Jak již bylo řečeno, již dříve jsme viděli základy presbytáře. Nyní jsme měli možnost dokumentovat zdiva odkrytá dvojicí sond při jižní straně lodi. První byla mezi prvním a druhým, druhá pak mezi pátým a šestým opěrákem. Archeologická, potažmo stavební situace byla v základních rysech totožná. Mohutné, stupňovitě vyzděné základy opěrných pilířů pozdně středověkého kostela. Jejich následné zpevnění. A odkryté zdivo vlastní lodi. Dle charakteru nadzemní. Při bližším ohledání však byly patrné makroskopické rozdíly v tomto zdivu a ve zdivu perštejnském. Co se týká kamene, malty i zdění. Lze si to vysvětlit jako dvě stavební fáze. Nutno říct, že žádná archeologická stratigrafie zde nepomůže, neboť v těchto místech neexistuje – vše zničily výkopy hrobů. Teoreticky bychom tedy mohli předpokládat, že perštejnský kostel využil alespoň částečně zdiva pobořeného konventního kostela (uvažuje se někdy, že konvent byl poničen za husitských válek), který by byl dispozičně shodný s dnešním (známe to např. z Brna u sv. Jakuba). Zajímavé je, že ve zdivu, které je tedy hypoteticky starší, byly druhotně použity maloformátové cihly (? x 11-12 x 5 cm). Což přinejmenším nepřímo dokládá stavební aktivity ve 13. století. Ještě zajímavější pak bylo to, že v obou sondách byly zachyceny fragmenty konstrukcí, které bychom mohli považovat za opěráky starší, tedy ze starší stavební fáze kostela. Dle rytmu a jejich vzdálenosti se nabízí možnost, že kostel mohl být klasickou stavbou mendikantek pro 13. století, tedy obdélné dispozice, s neodsazeným presbytářem, ale zaklenutý, což dokládají právě opěráky. Měli bychom tak před sebou dva konventní kostely, které by spolu s kvadraturou tvořily základní schéma konventu. Podotýkám, že vše je víceméně hypotetické, protože jsme zatím viděli jen určitý výsek (s Bůh ví, jestli budeme mít někdy možnost vidět nebo zkoumat více). A jak už to bývá, cosi se snad osvětlilo, ale vynořily se další otázky. Asi nejzajímavější pak byl „objev“ druhotně použitého románského článku z červeného pískovce (ten je mimochodem typický pro okruh „huti“ kláštera Rosa Coeli), který byl zazděn do základů šestého pilíře. Jedná se zřejmě o část římsy z pod tympanonu portálu, teoreticky o římsu z vítězného oblouku či tribuny. Rostlinný reliéf je poměrně plochý, nepropracovaný až rustikální. Pochází zřejmě z kostela sv. Františka – 30. léta 13. století to klidně mohou být. Uvidíme, co uvidíme dál. Můžeme přinejmenším doufat, že se zavčasu dovíme o všech zemních či stavebních pracích jak na kostele povýšení sv. Kříže, tak v jeho okolí, kde, jak dnes víme, opravdu stával doubravnický klášter. A také víme, že přinejmenším ve své pozdní fázi měl podobu „klasického“ konventu, tedy včetně ambitu obklopeného kvadraturou. A že v blízkosti dnešního kostela, nejspíš tedy před jeho západním průčelím, stál v pramenech zmiňovaný kostel sv. Františka…

Ke čtení: Foltýn, D. a kol. 2005: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, 285-289; Staněk, P. 2015: Panenský klášter v Doubravníku, AH 40/2, 839-855; Doležel, J. 1999: Ante aream monasterii sancte Crucis – klášter v Doubravníku ve světle dosavadních výzkumů, Pravěk, Nová řada 8; Sedlák, J. 1980: Pernštejnské stavby na Českomoravské vysočině v kontextu české architektury přelomu gotiky a renesance. PaP 5, s. 448 – 456; Samek, B. 1994: Umělecké památky Moravy a Slezska. 1. svazek A/I, 407-411; Jan. L. a kol. 2008: Doubravník v dějinách 1208 – 2008; Todenhöfer, A. 2010: Kirchen der Bettelorden. Die Baukunst der Dominikaner und Franziskaner in Sachsen-Anhalt; Jäggi, C. 2006: Frauenklöster im Spätmittelalter. Die Kirchen der Klarissen und Dominikanerinnen im 13. und 14. Jahrhundert.