K historii klášteraZakladatelem kláštera premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích je podle kronikáře Jarlocha Vilém z Pulína (Kounic). Mělo se tak stát roku 1181. Zakládací listinu kláštera neznáme, dochovalo se pouze falzum 14.století. O takřka sto let později, roku 1284, se ujal zakladatelských práv král Václav II. Bylo to po smrti posledního z přímých potomků Viléma z Kounic, Oldřicha z Drnholce. Na konci 13. století byla situace kláštera velmi příznivá, mohl si zakoupit za 1100 hřiven Popice a Pouzdřany. Ve druhé třetině 14. století se začalo s rozsáhlou přestavbou areálu i kostela, což dokládá velké zadlužení kláštera v této době. Předpokládá se, že výstavba probíhala až do počátku 15. století. Roku 1390 vyzval papež Bonifác IX. K podpoře obnovy klášter, protože pro své stáří vyžaduje značných oprav. Tomu odpovídá i to, že roku 1388 neměl klášter kapitulní síň, protože volba probošta probíhala v refektáři, kde bývalo zvykem konat kapitulní shromáždění. Traduje se, že klášter byl vypálen roku 1423 za husitských vojenských operací na jižní Moravě. Význam kláštera dokládá i to, že na počátku 16. století patřil dolnokounický probošt mezi nejvýznamnější preláty na Moravě. V roce 1537 Ferdinand I. prodal klášter Jiřímu Žabkovi z Limperka za 38 040 kop. Od té doby byl klášter využíván k hospodářským účelům. Roku 1699 postoupil majitel panství Ferdinand z Dietrichsteina klášter strahovské kanonii. Ještě téhož roku byla vysvěcena jedna z klášterních kaplí a mělo dojít k výstavbě rezidence a opravě budov. V roce 1703 byl vysvěcen i nově opravený kostel. Záhy však i s ostatními budovami podlehl rozsáhlému požáru. Po opravách byli od roku 1729 dosazováni strahovští administrátoři. Roku 1808 postoupili strahovští klášter Janu Křtiteli z Dietrichsteina za 45 000 zlatých. V letech 1926 až 1933 proběhly první zabezpečovací práce ruiny klášterního areálu (Benešovská a kol. 2001; Foltýn 2005; Hosák 2004; Kuča 1996; Líbal 2001; Samek 1994; Sedlák 2000).

Stavebněhistorický a archeologický exkurzDolnokounickému klášteru se ve svém monumentálním díle věnuje August Prokop (1904, 334-338). První obsáhlý stavebně-historický průzkum areálu kláštera však realizoval až v roce 1974 Jan O. Eliáš, respektive SÚRPMO (Eliáš 1974). V roce 1990 až 1993 se v areálu kláštera uskutečnil sondážní výzkum, který měl ověřit hypotézy, týkající se stavebního vývoje kláštera (jednalo se o výzkum archeologický, v tomto případě též nazývaný podpovrchový stavebněhistorický průzkum a stavebněhistorický průzkum). Měl doložit stavebněhistorická pozorování, respektive jejich závěry s ohledem na nejstarší podobu konventního kostela, jehož pozůstatek (presbytář) byl spatřován v konventní kapli sv. Jana Křtitele. Ve východní části kaple byly odkryty základy konstrukce, která byla interpretována jako apsida kostela. V souvislosti s dalšími pozorováními byla celá situace vyhodnocena jako pozůstatek basiliky s tím, že substrukce jejího zdiva se doposud dochovala ve zdivu kvadratury. Tyto závěry doposud bez kritiky přebírá veškerá odborná literatura (Foltýn a kol. 2005; Kuča 1996; Samek 1994). Další, tentokrát záchranný archeologický výzkum se uskutečnil roku 2002 v prostoru konventního kostela při pracích spojeným s odvodněním stavby. Dokumentovány byly hroby předcházející kostelu, maltová podlaha kostela a úroveň prahu západního vstupu (Čižmář – Geislerová 2006, 177). V roce 2005 pak byl zpracován prozatím zřejmě poslední stavebněhistorický průzkum středověkého kláštera (Kebrlová 2005).

Předběžné výsledky záchranného archeologického výzkumu (ZAV)V současnosti realizovaný ZAV doprovází všechny výkopové práce prováděné v souvislosti s rekonstrukcí tzv. barokního ambitu. Při výkopech pro odvlhčení zdiva při západní venkovní stěně barokního konventu a v interiéru jeho západního traktu byly při snižování úrovní podlah zachyceny pozůstatky zdiva několika stavebních fází středověkého konventu.

V současnosti lze rozlišit pět základních stavebních fází, předcházejících výstavbě barokního konventu. Nejstarší stavební horizont reprezentuje nároží zdi, vyzděné z kvádříků, jež byla odkryta v interiéru místnosti 1.06 a při její západní vnější zdi. V exteriéru byla provedena sonda za účelem zjištění založení této konstrukce a stratigrafie k ní přiléhající. Zdivo bylo založeno do podloží, na němž se vytvořila tzv. zkulturněná vrstva s nálezy keramiky datované do závěru 12. století. Zdivo tedy můžeme interpretovat jako pozůstatek stavby ze závěru 12. století – tedy nejstarší klášterní horizont nebo teoreticky i jako objekt patřící Vilémovi z Pulína, který klášteru daroval. Na zkulturněný horizont pak nasedá výrazné souvrství datované nálezy do 13. století. To je již přisypáváno k nadzemnímu kvádříkovému zdivu. Nález této zdi je velmi důležitý z hlediska možnosti komparace se zdivy tzv. románského či předrománského charakteru, která jsou dochována v areálu kláštera. Je zřejmé, že žádné z nich svým charakterem tomuto zdivu neodpovídá. Druhý stavební horizont lze rámcově datovat do třetí třetiny 13. století, kdy došlo k přestavbě nejstaršího objektu. Ten byl využit pro založení nějaké stavby, prozatím neznámého rozsahu, která však patřila s největší pravděpodobností k hospodářskému nebo provoznímu zázemí konventu. Pozůstatky této stavby byly odkryty v místnosti 1.05 a 1.06 a při exteriéru západní zdi barokního konventu. Dosahuje délky cca 20 m ve směru S-J. V místnosti 1.06 (číslování jednotlivých místností viz příloha) pak navázala na nejstarší zdivo a uzavřela tak zde ze severní strany areál konventních budov. Ve zdi byl prolomen vstup o šířce 1,00 m. Paralelně s delší zdí byla ve vzdálenosti 3,00 m vystavěna shodně orientovaná zeď, která byla dokumentována opět v místnostech 1.05 a 1.06. V SZ nároží se pak nacházela malá, čtvercová místnost, zřejmě valeně zaklenutá za použití maloformátových cihel (22 x 11 x 4,5 cm). Ty jsou typické právě pro druhou polovinu 13. století (Holub – Kolařík – Merta – Peška 2010). Celá situace tak vytváří dlouhý úzký trakt, který navazoval na kvadraturu. Je však velmi pravděpodobné, že zatím byla odkryta pouze užší část stavby, její další, širší trakt, by měl být vymezený zdí nacházející se zřejmě pod prostorem chodby barokního konventu nebo v místnostech 1.20, 1.21, 1.22 a 1.02. Třetí stavební horizont je reprezentován přístavbou objektu, jenž se nacházel západně dlouhého západního křídla. Ze stavby byly zachyceny relikty dvojice zdí, přistavěných na spáru, orientovaných V-Z. V této době došlo i k drobným úpravám, když byl zazděn vstup v severní zdi dlouhého západního traktu. K těmto stavebním aktivitám pravděpodobně došlo v průběhu 14. století, zřejmě byly součástí celkové přestavby. Čtvrtý stavební horizont pak reprezentují drobné stavební úpravy. Do zmíněné místnosti v SZ nároží dlouhého západního traktu byl proražen vstup, podobně byl proražen i vstup do západní zdi, 5,50 m od SZ nároží. Pátý stavební horizont reprezentuje chlebová pec, která byla přistavěn a částečně vbourána do J zdi zmíněné malé místnosti, v jejím SZ nároží. Pec byla zřejmě součástí klášterní kuchyně. Její počátky lze spatřovat někdy na sklonku 15. století, zanikla někdy o padesát až sto let později. V místnosti 1.05, kde se pec nachází, byla doložena podlaha prostoru před pece. Po zániku pece byl tento prostor zavezen kuchyňským odpadem. Právě z těchto míst pochází nálezy několika kamnových kachlů a množství zlomků kuchyňské keramiky a dalšího kuchyňského odpadu reprezentovaného především zvířecími kostmi. Stavba tzv. barokního konventu byla dokončena k roku 1714 (Bartáková 2006, 30). Na skice města Dolních Kounic, která je součástí tzv. sbírky F. F. Nicolaie, která vznikla na počátku 18. století, je celkem zřetelně vidět půdorysné rozvržení klášterních staveb, které neodpovídá dnešnímu stavu, to znamená, že zde ještě není barokní konvent. Je zde tedy zachycen klášter ve své středověké dispozici, čemuž odpovídají i výsledky dosavadního ZAV.

ZAV bude nadále pokračovat v prostoru místnosti 1.06, kde chceme ověřit komunikační úrovně západního traktu. Dále pak v místnostech 1.20, 1.21 a 1.22. Zde by se dle našeho názoru měly nacházet další stavební konstrukce ze druhé, teoreticky i z první stavební fáze kláštera. Poslední etapa výzkumu se uskuteční v jižní části chodby a při výkopových pracích v exteriéru, při severní a východní zdi barokního konventu.

Literatura:
Bartáková, A. 2006: Stavební vývoj kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích na pozadí historických událostí. Nepubl. bakalářská diplomová práce, Ústav hudební vědy, sdružená uměnovědná studia, FF MU v Brně.
Benešovská, K. – Chotěbor, P. – Durdík, T. – Plaček, M. – Prix, D. – Razím, V. 2001: Architektura gotická.
Čižmář, M. – Geislerová, K. 2006: Výzkumy. Ausgraben 1999-2004. Ústav Archeologické památkové péče Brno.
Dvořák, J. 2001: Stavební materiál kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích. Jižní Morava 30, 274-275.
Eliáš, J. O. 1974: Dolní Kounice. Klášter. Stavebně-historický průzkum. I.etapa. Dějiny objektu. Nepubl.strojopis Praha.
Foltýn, D. a kol. 2005: Encyklopedie moravských a slezských klášterů.
Holub, P. – Kolařík, V. – Merta, D. – Peška, M. 2010: Středověká brněnská architektura z cihel. Dějiny staveb 2010, 139-159.
Hosák, L. 2004: Historický místopis země Moravskoslezské.
Kebrlová, E. 2005: Stavebněhistorický průzkum, Zřícenina kláštera s kostelem Rosa Coeli, Dolní Kounice, Břeclav.
Konečný, L. – Borský, P. – Hořínek, J. 1994: K nejstarším stavebním dějinám kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích. Jižní Morava 30, 264-273.
Kuča, K. 1996: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. díl A – G.
Líbal, D. 2001: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek.
Plaček, M. 2001: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí.Samek, B. 1994: Umělecké památky Moravy a Slezska I.
Prokop, A. 1904: Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung. Grundzüge einer Kunstgeschichte dieses Landes mit besonderer Berücksichtigung der Baukunst. Wien.
Sedlák, J. 2000: Architektura na Moravě a ve Slezsku za vlády lucemburských markrabat. In: 1350-1411, Moravští Lucemburkové, 167-188.