Ohlédnutí za Josefovem

Týdenní odstup dovoluje lépe se podívat na letošní jarní dění v Josefově, které se uskutečnilo v rámci 13. setkání ve střední části Moravského krasu. Postupné přípravy byly zahájeny už více než týden dopředu. Spravovaly se pece na chleba, připravoval a upravoval se prostor pro pece železářské a vlastní tavby. V sobotu, po příjezdu Jirky Kadery, začala stavba milíře, souběžně probíhalo pražení rudy. Milíř byl větší než v předchozích letech, i pražení prošlo určitou inovací. Milíř byl dokončen v neděli, v pondělí pak byl zapálen. Od středy začaly tavby v pecích, probíhaly až tři takřka současně, a to vcelku kontinuálně až do soboty. Jedna pec byla tradičně „velkomoravská z Krasu“, druhá „maďarská“ a třetí laténská. Krasovou pec obhospodařoval jako vždy tandem Pecostawa a Szlakotawa, podporovaný svými věrnými spolupracovníky (Měřislawa, Szlakodrv a nepočítanými dalšími), maďarskou Adam Thielle a Jirka Hošek, laténská pec byla plně v péči sourozenců Kmoškových. Posledně jmenovaní pílí a přístupem začínají být více než konkurencí našim krasovým Velkomoravanům (že by předznamenání pádu této naší historické civilizace a státnosti?). Mimo milíř německého typu (to je ten tradiční, co vypadá jako krtinec) vystavěli uhlíři, tentokrát zastoupení ve větším počtu, i milíř malgašský (palič Dominik se inspiroval na své cestě na Madagaskar). A ještě stihli postavit pícku kolomaznou, ze které se jim podařilo získat asi 1litr patřičného produktu, jenž vcelku libě páchl. Ve čtvrtek vpodvečer proběhly přednášky a prezentace v rámci vlastního vorkšopu (vědecko-badatelská část akce). Od druhé poloviny týdne pracovali i kováři (Loki a Patrik Bárta). Takže ve stínu Františky bylo poměrně živo a dělno. Vše svým neúnavným pohybem a pílí poháněl domorodec zpoza kopce, s vizáží mouřenína (tu získal v rámci své práce s různými formami ohně a jeho doprovodných efektů), Dominik Tala. Poněkud nepřálo počasí, ale v průběhu týdne se dalo přestát. Naše účast se splnohodnotila v pátek, kdy došlo k závěrečné reparaci obou chlebových pecí a prozíravé výstavbě konstrukce pro plachtu proti dešti. Cihlová pec již byla v permanenci, takže ještě před obědem v ní byly upečeny výborné povidlové buchty (multifunkčnost opětovně osvědčila, když večer se v ní pekla kuřata). V páteční podvečer se postupně rozvinul slovanský tábor čítající asi 25 válečníků, kupců, žen v „domácnosti“, řemeslníků a plackařek. Postupně se sjížděli další aktivní i pasivní účastníci, z nichž někteří využili Noci kostelů a vydali se do nedalekých Křtin i vzdálenější Kateřiny (dříve Svaté Kateřiny). Sobotní ráno předznamenal vytrvalý několikahodinový noční déšť. Někteří malověrní (např. pisatel těchto řádků) předpokládali, že počasí negativně ovlivní průběh celé akce a nebude to stát za řeč. Jak však ukázal průběh dne, většina zaangažovaných na počasí nebrala ohled a věnovala se plně až obětavě své práci. Nepřekvapili železáři, ti jako vždy usilovně dmychali, plnili své bezedné pece a zapisovali učiněná vědecká pozorování. Od pecí a práce jim totiž bylo teplo a navíc je chránily přístřešky. Velmi příjemně mne překvapili Slované, kteří se také na počasí nebrali ohled. Tady musím učinit malou poznámku/výtku, protože jsem přesvědčen, že jeden z nich měl na svědomí déšť, který sobotu po celý den s různou intenzitou doprovázel. Byl to onen pohan, jenž obětoval bohům. Myslím, že se mu podařilo buď bohy pohněvat, nebo si ty vybral špatné (to my Slované občas děláme). Asi by s tím měl pro příště něco udělat. Celkově na mne slovanský element zapůsobil veskrze sympaticky. Kmoškovic družinu posílili rodiče, když paní Kmošková rozbila dílnu na pletení ošatek, zatímco pan Kmošek se syny pilně pracovali u pece. Tavby se se střídavým úspěchem dařily, počasí se v podvečer umoudřilo. Návštěvníků se i přes přízeň objevilo snad kolem dvou set, což je vcelku úspěch.Letošní jarní josefovské tavby byly prozatím asi nejintenzivnější (subjektivní názor), doprovodný program nejrozmanitější a vše se pěkně kloubilo. Tak nezbývá, než obligátně zakončit: těšme se na příští rok!