V minulých dnech došlo k částečnému vypuštění regulovaného koryta Moravy mezi Napajedly a spytihněvským jezem. Podobně jako v roce 1939 se tak nabídla možnost vidět pozůstatky spytihněvského kostela. O kostelu se spekuluje právě od roku 1939, kdy zde prováděl výzkum Vilém Hrubý, který zde odkryl údajné pozůstatky základů kostela a několik hrobů. Z destrukce kostela bylo vyzvedunto několik desítek kamenických článků, které jsou dnes nezvěstné. To, co bylo odkryto, bylo při publikaci výsledků výzkumu napasováno na půdorys kostela, jenž je schematicky zakreslen na mapě z roku 1715 Spytihněv se zde jmenuje Spitinov). Vlastní kostel dnes neznámého patrocinia je předmětem mnoha spekulací. Uvažovalo se o např. tom, že by mohl být i velkomoravský. Pravděpodobně však souvisel s hradiskem, které se nachází na levobřeží Moravy, zřejmě v meandru řeky. Hradisko je považováno za břetislavské, jeho zánik je kladen do poloviny 12. století (Novotný, 1978; Měřínský 1981, 154-155; Snášil 1981 307-309; Kohoutek – Vácha – Vrla 2005, 67-71; Procházka 2009, 204-207). Zřejmě se tak stalo za přispění řeky, která v posledním tisíciletí několikrát změnila tok. V důsledku záplav ve spojení se snahou o splavnění pak došlo právě k regulaci za první republiky, kdy byl tok řeky v tomto prostoru napřímen a veden místy, kterými nikdy v historické době Morava netekla, tedy i přes spytihněvský kostel.

Po snížení hladiny z řeky vystoupil poloostrov tvořený kamennou destrukcí, někdy i bloky maltou spojovaného zdiva. Zůstalo zde i několik kamenických článků (ty byly vyzvednuty). Je zajímavé, že primární pohled na sutiny kostela byl takřka shodný s tím, jak byly zachyceny na fotografiích v roce 1939 (viz Kohoutek – Vácha – Vrla 2005, 69, kde je snímek špatně datován), byly zde mimo jiné i shodné kamenické články. Samotný výzkum realizovalo ÚAPP Brno (Ivan Čižmář) ve spolupráci s ÚOP NPÚ v Kroměříži (Radim Vrla). My jsme se tam jen tak „ochomítali“. Ukázalo se, že na místě nejsou dochována žádná zdiva „in situ“. Zachyceno bylo i podloží, na němž se zmíněná destrukce ležela. Určitou nesrovnalost představovala skutečnost, že celá tato situace se nacházela cca 3 m pod úrovní okolního terénu. Stratigrafii geologických vrstev i nadloží odpovídající tomuto zjištění se podařilo dokumentovat na protilehlém břehu, kde byla částečně odplavena kamenná vyzdívka koryta a vznikl tak pěkný geologický profil. Jasno pak do nastalé, ne zcela uchopitelné situace vnesl Marek Tomaštík doplněním zásadních informací o regulaci řeky a výzkumu V. Hrubého. Řeka byla regulována v letech 1934 až 1938. Vilém Hrubý pak realizoval svůj výzkum až v roce 1939, kdy byla snížena hladina řeky kvůli výstavbě (opravě?) spytihněvského jezu. Dostal se tedy do podobné situace jako my dnes. Je tedy víc než pravděpodobné, že kostel byl odkryt při regulaci řeky a snad ponechán v novém korytě. Archeologům a památkářům však zůstal utajen (aby se nekomplikovala stavba?), dílo zkázy pak dokonala řeka. Dnes ze spitinovského kostela zůstala pouze nevelká, rozplavená kupa kamení a několik architektonických článků v depozitáři, které dokládají alespoň částečně jeho stavební vývoj pro období od vrcholné gotiky po renesanci…Otázkou zůstává, jaké zdi to vlastně Vilém Hrubý (viz Kohoutek – Vácha – Vrla 2005, 69) vykopal?

Literatura:

Kohoutek, J. – Vácha, Z. – Vrla, R. 2005: Výzkum středověké architektury na Zlínsku IV. AH 30, 67-77.

Měřínský, Z. 1981: Přehled dosavadního stavu výzkumu fortifikací 11. až počátku 16. století na Moravě a ve Slezsku (hrady a hradiska). AH 6, 147-197.

Novotný, B. 1978: Výzkum přemyslovského ústředí „castrum Zpitignev“ z 11. – 12. století a rekonstrukce jeho údělu v archeologických a písemných pramenech. AH 3, 183-215.

Procházka, R. 2009: Vývoj opevňovací techniky na Moravě a ve Slezsku v raném středověku.

Snášil, R. 1981: Opevněná sídliště 10. – 16. století na Uherskohradišťsku. AH 6, 307-313.