Ač jubilejní desátý ročník Setkání v Moravském krasu provázelo vcelku nepříznivé počasí, takřka vše se podařilo. Pouze návštěvníků bylo méně než v minulých letech (svoji roli snad sehrálo i semifinále MS v hokeji…). Vlastní akci předcházel workshop pořádaný Technickým muzeum v Brně, věnovaný železářství. Jednalo se především o experimentální tavbu železa v replikách protohistorických a historických pecí. Workshop probíhal za účasti hutníků brněnských, pod vedením ing. Martina Baráka, pracujících ve dvou pecích realizovaných na velkomoravský způsob (pece MB 10041/aX a MB 1041/bX), týmu z maďarského Kecskemétu a Technické univerzity v Budapešti (Gallina Zsolt, Költő László, Fehér András, Thiele Ádám - pec staromaďarská) a Paul Merluzzo s Thierry Tonnelierem z Laboratoires Métallurgies et Cultures Institut de Recherche sur les Archéomatériaux v Belfortu s pecí ve stylu galorománském. Účastníky byla i dvojice badatelů z moskevské akademie, letos však pouze v teoretické rovině. Všechny tavby (až na maďarskou) proběhly úspěšně, podařilo se vytavit několik železných lup o váze v rozmezí 2 až 3 kg. Nepříjemné bylo pouze to, že jednu z částečně kovářsky zpracovaných lup z velkomoravské pece někdo zcizil… Na železářství navazovala práce několika kovářů, kteří verbálně i prakticky předvedli své dovednosti. Jiří Kadera opět bravurně zvládal svůj milíř, oproti loňsku pálící uhlí z bukového dřeva (vloni to byl smrk), čímž došlo k vytvoření nezanedbatelné zásoby kvalitního paliva pro další železářské experimenty. Vyšší odborná škola restaurátorská vypalovala v hrnčířské peci keramiku a poskytla hrnčířský kruh, který se těšil zájmu dětí i odborníků. Součástí akce byla prezentace CHKO Moravský kras.

Naše společnost působila ve dvou oblastech – industriální a potravinářské. K prvně jmenované patřil trojitý pokus směřující k výrobě kolomazi v dehtářské peci. První a třetí byl veden dle tradiční technologie, druhý za využití milířování. Zatímco první dva se alespoň částečně podařily (frakce dřevného octu, omezené množství kolomazi odpovídající množství výchozí suroviny), druhý selhal. Průběhu chce být věnován zvláštní příspěvek. Podobně se vedlo i Michalu Daňovi s odléváním drobných předmětů (přezek) z barevných kovů (především bronzu). I k této činnosti chceme připravit separátní vstup (slíbil kolega Marek Peška). Hlavní oporu potravinářství představoval provoz chlebové pece (volně realizovaná podle archeologického nálezu z ulice Pekařské v Brně, datovaného do renesance). Pečení probíhalo vcelku úspěšně. Ukázalo se však, jakou roli sehrálo to, že jsme nad pecí nepostavili přístřešek. Několikrát přehnavší se déšť totiž vytopenou pec neplánovaně v průběhu pečení zchladil, čímž byl celý proces zbržděn…Nepoměrně lépe probíhala destilace v alembiku (replika archeologického nálezu z poloviny 14. století). Opět se potvrdilo, že jde o zdlouhavý, ale poměrně jednoduchý proces s hmatatelným výsledkem. Navíc i divácky atraktivním a na rozdíl od všech výše jmenovaných činností i ekologicky přijatelným. Průběžně jsme také využili replik středověkého a novověkého nádobí. Velmi se osvědčili oba džbány, využívané k osvěžování především pekařů. Vyrobeny byly podle nálezů z odpadní jímky na Starobrněnské 8 (výzkum z roku 1997, jímka ze 16. století). Přímému použití vyhovoval jejich objem (cca 1/5 l) umožňující snadnou manipulaci, nádoby dobře držely teplotu a u větší bylo konstatováno, že množství piva je optimální – nestačilo zvětrat dřív, než jej dvoučlenný pekařský tým zkonzumoval. V průběhu potravinářských experimentů došlo k destrukci obou pekáčů (důvod není zcela jednoznačný, snad materiálová vada).

Kromě nejrůznějších podnětů letos zaujal především jeden fakt. Z ekologického pohledu znamenal současný provoz čtyř železářských pecí, dvou kovářských výhní, pracoviště kovolitce, milířování a spuštění dehtařské pece místní mikrokatastrofu. Na základě s tímto jevem spojených pozorování si lze učinit jakousi představu o tom, co pro panenskou přírodu znamenal příchod velkomoravských hutníků. Ti během jediné sezony museli řádně zpustošit okolí svých hutí. Jak odpadem vzniklým při vlastních tavbách (jedna huť měla kolem deseti pecí, sezona znamenala několik taveb v každé z nich), tak i těžbou dřeva pro přípravu dřevěného uhlí, o emisích nemluvě. A co teprve provoz huti Františky, to už musela být opravdu síla…

I na základě výše jmenovaného jsme se pro příště rozhodli soustředit spíše na čisté technologie související s každodenním životem našich předků. Pořídíme tedy další jeden nebo dva alembiky, něco nádobí a pokusíme se vystavět sofistikovanější potravinářskou pec i s přístřeškem. Výsledky svého snažení bychom chtěli prezentovat i nějakou tzv. vědeckou formou, nejspíše na Archeologii technice narok v TMB (mimochodem, letos jsme se dohodli, že AT bude tematicky věnována nejrůznějším pecím, jelikož kolem problematiky pyrotechnických zařízení koluje množství fám, různých tradovaných omylů až bludů a iracionálních tezí). Takže příště v Josefově nashledanou!