Případ vybagrované lokality vstoupil do své „chronické“ fáze, kdy se po sérií stížností Archeologického ústavu AVČR očekává, co z toho všeho nakonec úřední šiml vyrobí. Bude třeba ještě hodně úsilí, aby se tento případ nestal vysloveně záporným precedentem a vzorem pro stavebníky, jak v našem „právním státě“ postupovat ve věci záchranných archeologických výzkumů. V postupu archeologických institucí a úřadů se projevilo hned několik slabých míst. Opět se ukázalo, že obcházení oznamovací povinnosti stavebníky směrem k ARÚ, byť někdy v dobré víře , tedy ohlášením či přímo jednáním s jinou oprávněnou organizací, nemusí být bez opory v zákoně šťastným řešením. Investor pak může jednat s více organizacemi, situace se znepřehlední a lokalita nakonec zajde. Centrální (případně regionální) příjemce a distributor informací a konec konců i samotných výzkumů, určený zákonem, je prostě při úrovni právního vědomí naší společnosti bohužel nutný. Zatím hraje tuto klíčovou roli ARÚ, musí ovšem její plnění důsledně vyžadovat a včas využívat možností, které mu náš právní řád dává. To se v případu Trnitá dost dlouho nedělo.

Mnohem větší, byť nijak překvapivou slabinou se ukázal náš úřední aparát. Ač s věcí mají cop do činění nejméně 3 úřady (SÚ MĆ Brno- střed, OPP magistrátu MB, OPP Jihomoravského kraje), předháněly se v nečinnosti. Nejevily vůbec vůli respektovat doporučení odborných institucí, zde ARÚ i NPÚ vedla v našem případě k úplné rezignaci na jakýkoliv zásah, který by ničení zastavil, ač zejména stavební zákon k tomu dává dostatek možností. Co motivuje naši byrokracii k takovému postupu, lze se jen domýšlet. Za velkou chybu považuji možnost volného výkladu pojmu „archeologický nález“ úředníkem, který nemá odbornou způsobilost v oboru archeologie. Zde by mělo rozhodovat stanovisko ARÚ, které mělo stačit i pro Policii ČR. Zde se bohužel projevují rezidua starožitnické filozofie příslušných ustanovení ZPP i SZ, jako by byly chráněny pouze předměty z drahých kovů, či umělecky cenné, mince, kosterní pozůstatky, architektura apod. V citovaných zákonech to sice není výslovně napsáno (viz vcelku přijatelnou definici archeologického nálezu v ZPP), avšak úřady to tak zjevně chápou. Nějaká sídlištní vrstva přece nestojí za zastavení stavby.Největší pohromou je však bezesporu oddělené stavební řízení od řízení spjatého s veřejným zájmem, jímž je záchrana archeologických památek. Pokud bude možné stavět nadále na územích s archeologickými nálezy bez zajištěného záchranného výzkumu, tedy pokud stavebník dostane stavební povolení nezávisle na řešení problematiky záchrany archeologické složky kulturního dědictví, nelze hovořit o památkové péči v této oblasti ve smyslu naší republikou garantované maltské dohody. Nelze přece redukovat nástroje k prosazení veřejného zájmu pouze na obtížně vymahatelné pokuty, jak je tomu de facto nyní.

Na druhé straně by však bylo žádoucí dát provádění záchranných archeologických výzkumů jasnější a přiměřená pravidla směrem ke stavebníkům, abychom se nesetkávali s případy, kdy hlavním cílem záchranného výzkumu je zejména přinést nějaký peníz navíc, směrovaný do oblasti s archeologií vůbec nesouvisející.

Diskuse ke kauze: http://www.npu.cz/pp/diskuse/diskuse2007/trnita/